Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti společnosti DDF - EUROSTAV s. r. o. se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Ing. Miroslavem Silovským, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 2. října 2013 č. j. 1 VZT 130/2013-22, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označeného usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze, neboť má za to, že postupem tohoto orgánu činného v trestním řízení byla zkrácena na svém ústavním právu na soudní ochranu. Vrchní státní zastupitelství v Praze rubrikovaným usnesením zamítlo stěžovatelčinu stížnost proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru závažné hospodářské trestné činnosti, 2. oddělení ze dne 15. 7. 2013 č. j. OKFK-2566-28/TČ-2013-251102, kterým policejní orgán nařídil prodej části majetku zajištěného usnesením policejního orgánu podle ustanovení § 79f trestního řádu, a to osobního motorového vozidla tovární značky Aston Martin Rapide. Dle názoru stěžovatelky je napadené usnesení vrchního státního zastupitelství nesprávné, nepřezkoumatelné a zatížené zásadními procesními vadami; stěžovatelka proto žádá o jeho zrušení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že orgány činné v trestním řízení - pro potřeby aplikace ustanovení § 12 odst. 2 písm. b) zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 5. 2015 (dále jen "zákon č. 279/2003 Sb.") - zaměňují obviněného Ing. E. M. (dřívějšího jednatele stěžovatelky) za stěžovatelku jakožto právnickou osobu. Stěžovatelka v této souvislosti zdůrazňuje, že obviněný Ing. Marek byl v době koupě předmětného automobilu jednatelem stěžovatelky a tento vůz zakoupil na základě pokynu majoritního společníka. Stěžovatelka dále zpochybňuje i tvrzení státního zastupitelství, že Ing. Marek uhradil kupní cenu automobilu ve třech splátkách, a současně zdůrazňuje, že oproti tvrzení orgánů činných v trestním řízení jednotlivé splátky prokazatelně nemohly pocházet z trestné činnosti. Ve vztahu k samotnému prodeji předmětného vozu potom stěžovatelka zdůrazňuje, že tento automobil s během času neztrácí na hodnotě, spíše naopak, neboť jde o zcela výjimečný vůz. Hodnota vozu stanovená znalcem je přitom dle názoru stěžovatelky naprosto nereálně nízká a může vést ke spekulacím o účelovém prodeji tohoto unikátního automobilu.
Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Pokud proto - např. z důvodu materiální stránky principu subsidiarity - v dané věci nepřipadá do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. Jak Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jenž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (viz např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 62/95, IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03, dostupná v databázi NALUS). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Kasační intervence Ústavního soudu má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. mutatis mutandis usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05). Zdrženlivost v zásazích proti jednotlivým rozhodnutím v přípravné fázi trestního řízení tak lze prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. K takové situaci však v projednávaném případě - zjevně - nedošlo. Požadavky, jež jsou na stěžovatelkou napadené rozhodnutí z pohledu ústavního rámce kladeny, lze zformulovat zejména do následujících tezí: napadené rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod - dále jen "Listina", čl. 2 odst. 3 Ústavy), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 3 Ústavy) a nesmí být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). To znamená, že dovozené závěry o naplnění podmínek uvedených v ustanovení § 12 zákona č. 279/2003 Sb. nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Rozhodnutí, vůči němuž stěžovatelka brojí, je přitom řádně odůvodněno (byť by i obsahovalo dílčí faktické chyby), vypořádává se s námitkami, které uvádí stěžovatelka i v ústavní stížnosti a z tohoto hlediska lze na obsah odůvodnění napadeného usnesení plně odkázat, neboť zjevně nevykazuje extrémní rozpor mezi důkazy, jež jsou k dispozici, a z nich vyvozenými skutkovými závěry (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04, II. ÚS 283/06, II. ÚS 566/06 a další). V kontextu dané věci je nadto třeba zdůraznit, že jakkoli může vynucený prodej majetku považovat stěžovatelka za zásah do jejího vlastnického práva (byť toto výslovně nenamítá), nelze než konstatovat, že takový prodej nepředstavuje jeho další omezení, neboť k zásadnímu omezení výkonu vlastnického práva došlo již samotným zajištěním věci podle ustanovení § 79f trestního řádu. Smyslem ustanovení § 12 odst. 1 a 2 zákona č. 279/2003 Sb. není poškodit obviněnou osobu, respektive v daném případě stěžovatelku, nýbrž transformovat zajištěný majetek za účelem zachování jeho hodnoty. V případě prodeje zajištěného majetku se tak jedná o zásah, který s sebou pro vlastníka nenese negativní důsledek - újmu, neboť naopak zabraňuje snižování hodnoty jeho majetku v průběhu času. Namítá-li přitom stěžovatelka, že předmětný vůz s časem na hodnotě neztrácí, takže nebyla naplněna hypotéza aplikace § 12 odst. 2 písm. b) zákona č. 279/2003 Sb., bylo na stěžovatelce, aby toto své tvrzení podepřela nějakým důkazem, což se nestalo. Jinými slovy řečeno, pokud vůz Aston Martin Rapide vskutku představuje natolik unikátní automobil, jenž s časem neztrácí na hodnotě, bylo na stěžovatelce, aby se alespoň pokusila tuto skutečnost orgánům činným v trestním řízení prokázat. Pokud tak neučinila, není možné - bez ohledu na skutečnost, zda je stěžovatelčino tvrzení verifikovatelné - orgánům činným v trestním řízení spravedlivě vytýkat, že za dané důkazní situace přikročily ke zpeněžení předmětného vozu. Lze tedy uzavřít, že postupem orgánů činných v trestním řízení k zásahu do základních práv stěžovatelky nedošlo, a to proto, že orgány činné v trestním řízení měly nejen zákonnou možnost předmětný automobil prodat, nýbrž v daném kontextu (hrozba ztráty jeho hodnoty) měly v podstatě dokonce povinnost tak učinit. Ústavní soud proto stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2016
Josef Fiala v.r. předseda senátu