II. ÚS 3791/16

Odůvodnění

1. Stěžovatel se podáním, při němž nebyl zastoupen a které Ústavní soud obdržel dne 16. listopadu 2016, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na účinný právní prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy, a dále mu bylo odepřeno právo na přezkum zákonnosti rozhodnutí podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 12. srpna 2015, č. j. 40 P 209/2009-814, byl zamítnut návrh stěžovatele na zrušení výživného na jeho nezletilého syna a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 24. února 2016, č. j. 70 Co 493/2015-966, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti oběma uvedeným rozhodnutím. Ohledně přípustnosti ústavní stížnosti se odvolává na § 75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť je přesvědčen, že rozhodovací praxe soudů o stanovení vyživovací povinnosti má dopady i na jiné případy.

5. Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávaném případě Ústavní soud k takovému závěru nedospěl.

6. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být ústavní stížnost podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z hlediska obsahu ústavní stížnosti je v posuzované věci tímto rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 24. února 2016, č. j. 70 Co 493/2015-966, neboť dovolání proti tomuto rozsudku není přípustné. Jak se podává z ústavní stížnosti, což Ústavní soud ověřil i dotazem u Okresního soudu v Šumperku, byl uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci doručen stěžovateli do datové schránky dne 7. dubna 2016. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tedy uplynula nejpozději ve středu 8. června 2016. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena až dne 16. listopadu 2016, je třeba ji považovat za opožděně podanou a odmítnout ji podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

7. Pokud stěžovatel poukazoval na § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle něhož Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, přehlíží, že uvedené ustanovení upravuje výjimku z přípustnosti ústavní stížnosti (tedy z povinnosti vyčerpat všechny dostupné prostředky nápravy před podáním ústavní stížnosti). V žádném případě se ovšem nejedná o výjimku z lhůty stanovené pro podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 3, 4 a 5 zákona o Ústavním soudu a nelze tímto způsobem nahrazovat její případné zmeškání.

8. Jelikož ústavní stížnost bylo nutno odmítnout, nepožadoval již Ústavní soud po stěžovateli odstranění vady podání spočívající v absenci kvalifikovaného návrhu sepsaného advokátem.

9. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděně podaný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 11. července 2017

Jiří Zemánek, v. r. soudce zpravodaj

Odůvodnění

1. Soudce Ludvík David, člen II. senátu Ústavního soudu rozhodujícího o ústavní stížnosti stěžovatele vedené pod sp. zn. II. ÚS 3791/16, přípisem ze dne 3. dubna 2017 oznámil předsedkyni I. senátu, že se považuje za podjatého, a to s ohledem na dlouhodobější nepřátelské chování stěžovatele vůči jeho osobě, a to jak na veřejnosti, tak i písemnými podáními.

2. Podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je soudce vyloučen, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.

3. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (srov. čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

4. Nezávislost a nestrannost soudce je klíčovou součástí práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je přitom třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska. Subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní kritérium pak o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.

5. Při posuzování nestrannosti osoby soudce je vždy zapotřebí vycházet z předpokladu, že se jedná o profesionála schopného oddělit svůj profesní život od činnosti rozhodovací a od soukromých zájmů. Podjatost lze u soudce shledat teprve v případě, kdy je skutečně dán osobní vztah soudce k projednávané věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům. V daném případě soudce poukázal na svůj subjektivní pocit vyloučení z rozhodování o stěžovateli, a to s ohledem na opakované ataky, které podniká stěžovatel na jeho osobu v návaznosti na jeho předchozí rozhodování. Stěžovatel na Ludvíka Davida podal též návrh na jeho kárné řízení, uvedl, že je soudce Ludvík David v jeho věcech vyloučen, a že svými rozhodnutími, vydanými pod sp. zn II. ÚS 1701/16 a II. ÚS 1467/16 hrubě znevážil vážnost a důstojnost funkce ústavního soudce a ohrozil důvěru v nezávislé a nestranné rozhodování Ústavního soudu. V návaznosti na všechny tyto skutečnosti se soudce Ludvík David subjektivně cítí být podjatým ve smyslu § 37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

6. V souladu s výše nastíněnými principy a se zákonem o Ústavním soudu (§ 36 a 37) tak I. senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že byly naplněny podmínky pro vyloučení soudce z projednávání ústavní stížnosti, a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2017

Kateřina Šimáčková, v. r. předsedkyně senátu