Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem stěžovatelky P. F., zastoupené Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 3. 2017, č. j. 3 T 277/2013-1449, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 9. 2017, č. j. 6 To 217/2017-1503, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše označeného usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku, kterým bylo rozhodnuto o tom, že soudce K. Šigut a přísedící M. Kolderová a Mgr. J. Konvičný nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 277/2013. Následnou stížnost stěžovatelky podanou proti tomuto usnesení zamítl Krajský soud v Ostravě usnesením, rovněž napadeným nyní projednávanou ústavní stížností. Stěžovatelka má za to, že těmito usneseními došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny procesní podmínky řízení, kladené zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
3. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci již nemají k dispozici prostředky, kterými by mohly protiústavní stav napravit (věc je pro ně definitivně "uzavřena"). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech příslušný konkrétní orgán veřejné moci, v tomto případě obecné soudy, nemůže Ústavní soud do jejich postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve, než tak mohla učinit instanční soustava obecných soudů. Princip právního státu a subsidiarity totiž takové souběžné rozhodování nepřipouští.
4. V nyní projednávaném případě je zřejmé, že vydáním napadených rozhodnutí ve věci podjatosti soudní řízení nekončí a stěžovatelce jsou nadále k dispozici prostředky podle trestního řádu. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatelka i nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se proto stěžovatelce otevřela cesta k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti k Ústavnímu soudu.
5. V dané procesní situaci však ze shora uvedených důvodů nelze napadené usnesení o nevyloučení soudců z projednávání věci považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatelky; ta má k dispozici další prostředky, jak své právo hájit. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to ostatně vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3561/17 ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3477/14 ze dne 22. 1. 2015, usnesení sp. zn. II. ÚS 2930/14 ze dne 19. 11. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 3309/13 ze dne 11. 11. 2013 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz).
6. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. ledna 2018
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj