Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. M., zastoupeného Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 17. 10. 2019, č. j. 2 VZV 7/2017-1412, a usnesení Policie České republiky, Národní protidrogové centrály služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 4. 6. 2019, č. j. NPC-1206-2476/TČ-2016-2298SV, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Policie České republiky, Národní protidrogové centrály služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto :
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se takto domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Dále jimi bylo porušeno jeho právo na osobní svobodu a bezpečnost tím, že trestní stíhání může být vedeno jen za dodržení zákonných podmínek (zde stěžovatel odkazuje zejména na čl. 8 Listiny, na čl. 5 a čl. 7 Úmluvy a na čl. 15 Paktu). Podle stěžovatelova názoru byl rovněž porušen princip vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 2 Listiny a podle čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, vyplývá, že v záhlaví citovaným usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci byly zamítnuty jako nedůvodné stížnosti podle § 141 a násl. t. ř. obviněných (včetně stěžovatele) proti usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Národní protidrogová centrála služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 4. 6. 2019, č. j. NPC-1206-2476/TČ-2016-2298SV, jímž bylo podle § 160 odst. 1, odst. 5 trestního řádu rozhodnuto o rozšíření trestního stíhání obviněných. Proti stěžovateli je vedeno řízení pro podezření ze spáchání přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací, přečinu zneužití pravomoci úřední osoby a zločinu přijetí úplatků (stěžovatel se měl - zjednodušeně řečeno - jako policista podílet na vynášení informací z policejních databází o tom, zda jsou proti konkrétním fyzickým nebo právnickým osobám činěny nějaké úkony orgánů činných v trestním řízení).
3. Ústavní soud je povinen ještě před meritorním posouzením ústavní stížnosti ověřit splnění podmínek řízení, jelikož pouze návrh procesně bezvadný je způsobilý věcného přezkumu.
4. V tomto ohledu zdejší soud nejprve uvádí, že se vůbec nezabýval stížnostní argumentací údajné účelové manipulace s příslušností policejního orgánu k vyšetřování dané věci týkající se několika rozhodnutí státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci z let 2015, 2016 a 2018, jelikož tato rozhodnutí nyní nejsou napadena a jejich přímý přezkum s ohledem na uplynutí dvouměsíční lhůty k podání ústavní stížnosti ostatně již není ani možný.
5. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V daném případě tyto prostředky vyčerpány nebyly.
6. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Jak bylo uvedeno, ta se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
7. Ústavní soud vychází z toho, že stěžovatel je povinen uplatnit před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky, které k ochraně jeho práva v daném případě zákon poskytuje, včetně výkonu oprávnění státního zástupce nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení [srov. např. nález ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691), popř. usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3843/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Takový procesní prostředek uplatněn nebyl, resp. stěžovatel nedoložil opak a ani šíře petitu ústavní stížnosti jeho využití neodpovídá.
8. Ústavní soud přitom nepřehlédl, že citovaná rozhodnutí (tedy jak nález sp. zn. I. ÚS 1565/14, tak usnesení sp. zn. III. ÚS 3843/15) zmiňují dohled podle § 12c a násl. zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"), resp. dozor podle § 174 tr. řádu v souvislosti s právem na účinné vyšetřování osoby, která byla (měla být) poškozená eventuální trestnou činností jiného subjektu. Na druhou stranu i z této modelové situace Ústavní soud vykročil (srov. například jeho usnesení ze dne 28. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2166/14), neboť důsledek nepřípustnosti ústavní stížnosti spojil i s případem, kdy mělo být do práv osoby zasaženo samotným orgánem činným v trestním řízení. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1565/14 (srov. bod 30) je výslovně uvedeno, že v rámci dohledu je vyšší státní zastupitelství oprávněno (a zároveň povinno) posoudit správnost postupu nižšího státního zastupitelství v celé jeho šíři. Není přitom důvodu, aby možnost přezkumu v soustavě státního zastupitelství k ochraně svých práv nevyužil i stěžovatel [srov. k tomu též usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1026/19 (zde přitom není podstatné, zda stěžovatel ve svém důsledku brojí proti samotnému rozhodnutí o zahájení trestního stíhání nebo proti jeho rozšíření - srov. k tomu § 160 odst. 5 tr. řádu, který odkazuje na postup při zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 a odst. 2 tr. řádu) nebo co do zdůraznění principu subsidiarity též usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 651/18], a to alespoň v jednom stupni hierarchie ke státnímu zastupitelství, které rozhodovalo o stížnosti obviněného podle § 141 a násl. tr. řádu. Institut dozoru podle § 174 a násl. tr. řádu je pak koncipován ve srovnání s dohledem podle § 12c a násl. zákona o státním zastupitelství úžeji, nicméně lze jej využít k ochraně práv zejména tam, kde zákon nepřipouští podání stížnosti podle § 141 a násl. tr. řádu.
9. Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že ačkoliv se ze shora uvedených důvodů nemohl věcně vyjadřovat k námitkám stěžovatele, připomíná svoji recentní judikaturu, podle níž v průběhu běžícího trestního stíhání věcně nepřezkoumává eventuální namítanou podjatost státních zástupců, neboť opačný postup by odporoval principu subsidiarity ústavní stížnosti [srov. k tomu blíže usnesení sp. zn. II. ÚS 3794/19 ze dne 6. 12. 2019].
10. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle § 75 odst. 1 a § 43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl.
Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2020
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj