Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o návrhu stěžovatele F. Š., t. č. Vazební věznice Praha 4 - Pankrác, P. O. BOX 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2018, č. j. 7 As 408/2018-12, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 19. 12. 2018 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, brojící proti shora označenému rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Toto podání zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), zejména neobsahovalo ústavněprávní argumentaci a pro řízení před Ústavním soudem stěžovatel nebyl zastoupen advokátem (§ 30, § 31 cit. zákona). K ústavní stížnosti nebylo rovněž doloženo napadené rozhodnutí (§ 72 odst. 6 cit. zákona). Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení se v poslední době stěžovateli dostalo opakovaně dokonce v několika desítkách řízení. Na tyto výzvy však stěžovatel v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 3806/18, I. ÚS 3807/18, III. ÚS 3804/18 a IV. ÚS 3799/18 zareagoval pouze tím způsobem, že Ústavní soud může podpůrně použít ustanovení § 30 o. s. ř. a ustanovit mu zástupce. Je tak zřejmé, že stěžovatel nehodlal předmětným výzvám vyhovět a odstranit nedostatek povinného zastoupení, byť byl v těchto výzvách výslovně poučen též o tom, že Ústavní soud není oprávněn stěžovateli ustanovit zástupce; k použitelnosti ustanovení § 30 o. s. ř. lze pro stručnost poukázat např. na usnesení ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 1384/07. Ve všech citovaných případech pak poté, co stěžovatel byl řádně poučen o vadách ústavních stížností a tyto vady neodstranil, byly tyto ústavní stížnosti z tohoto důvodu odmítnuty, takže si stěžovatel musí být daných procesních podmínek řízení i z tohoto důvodu dostatečně vědom. Navzdory této okolnosti nicméně ani nadále nevyvíjí žádné procesní úsilí k tomu, aby tato ústavní stížnost byla věcně projednatelná. Ústavní soud je proto přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj