Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma, soudce zpravodaje Dagmar Lastovecké a soudce Stanislava Balíka o ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. J. K., zastoupeného Mgr. Richardem Němcem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 9. 2012 č. j. 8 Cmo 244/2012-50 a výroku III. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2012 č. j. 24 Cm 221/2009-37, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označených pravomocných rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení jeho ústavně zaručených základních práv, a to práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na rovné postavení před zákonem i v řízení soudním dle čl. 1 Listiny, resp. čl. 37 odst. 3 Listiny.
Krajský soud v Ostravě shora označeným usnesením zastavil řízení (výrok I.), poté co stěžovatel vzal zpět návrh, jímž se domáhal zaplacení částky 2 555 000 Kč s příslušenstvím. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a o vrácení soudního poplatku stěžovateli ve výši 81 760 Kč (výrok III.). Proti výroku III. se stěžovatel odvolal, neboť nesouhlasil se snížením zaplaceného poplatku o 20%. Odvolací soud napadeným usnesením usnesení krajského soudu ve výroku III. o vrácení soudního poplatku potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nesprávně vyložily přechodná ustanovení zákona č. 218/2011 Sb., v důsledku čehož nesprávně aplikovaly zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a zasáhly tak do jeho ústavně zaručených práv. V této souvislosti s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i Nejvyššího správního soudu zdůrazňuje, že odvolací soud se v daném případě spokojil pouze s gramatickým výkladem zmíněných ustanovení. Ostatní výkladové metody zcela pominul, přestože stěžovatel na nezbytnost jejich použití upozorňoval už v odvolání. Poukazuje též na to, že problematika vracení soudních poplatků u řízení zahájených před účinností zákona č. 218/2011 Sb. je posuzována v praxi různých soudů odlišně. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje stěžovatel za nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění, za projev libovůle a za porušující požadavek předvídatelnosti soudního rozhodnutí a princip oprávněného očekávání, které jsou součástí právní jistoty, neboť v době podání žaloby počítal s tím, že mu bude poplatek vrácen v celém rozsahu.
Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou.
Argumentačně shodnou ústavní stížností týkající se téže právní problematiky, jíž stěžovatel brojil proti rozhodnutím obecných soudů o vrácení soudního poplatku vydaným v obdobných sporech, se Ústavní soud již zabýval a jako zjevně neopodstatněnou ji usnesením ze dne 20. 12. 2012 sp. zn. II. ÚS 3551/12 odmítl, neboť v této věci žádná pochybení ze strany obecných soudů neshledal a jejich právní závěry vyhodnotil jako ústavně konformní. Svůj postoj k dané právní problematice ostatně již vyjádřil i ve svých předchozích usneseních sp. zn. II. ÚS 3419/11, III. ÚS 2849/12, I. ÚS 1858/12, II. ÚS 1829/12 (dostupná na http://nalus.usoud.cz), v nichž akceptoval výklad, na nichž stojí i napadená usnesení. Ani v projednávané věci nemá Ústavní soud důvodu se od citované judikatury odchylovat, a na obsah usnesení sp. zn. II. ÚS 3551/12 pro stručnost plně odkazuje.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2013
Jiří Nykodým předseda senátu