Ústavní soud v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. V. H. a JUDr. M. H., obou zastoupených Helenou Pelánkovou, advokátkou, se sídlem [adresa] směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. 5. 2010, č. j. 28 Cdo 1308/2010-222, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 11. 2007, č. j. 7 Co 2262/2007-133, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2011 (v podání chybně uvedeno datum 31. 8. 2010), č. j. 7 Co 1369/2011-271, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 21. 9. 2010, č. j. 9 C 140/2006-236, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tím, že se jimi cítí dotčeni na svých ústavně garantovaných právech. Konkrétně namítli porušení čl. 36 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR"). V řízení před obecnými soudy byl veden spor o určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemku parc. č. X v katastrálním území [k.ú.] ze dne 29. 6. 2005, kterou uzavřeli stěžovatelé s Pozemkovým fondem České republiky. Spor byl vyvolán žalobci Josefem a A. H. (dále jen "vedlejší účastníci"), kteří tvrdili, že mají naléhavý právní zájem na uvedeném určení, neboť v případě vyhovění žalobě by se mohli na základě jimi tvrzených skutečností ucházet o převedení uvedeného pozemku do svého vlastnictví. Podstatnou byla otázka posouzení naléhavosti právního zájmu na straně vedlejších účastníků a výklad aplikace zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zák. č. 95/1999 Sb.") Soudy posléze dovodily, že požadované určení se může promítnout do právních poměrů vedlejších účastníků a žalobě vyhověly, když současně dospěly k závěru, že byly porušeny podmínky převodu stanovené zák. č. 95/1999 Sb. Stěžovatelé proti tomuto konečnému rozhodnutí brojí podanou ústavní stížností. Podrobně rekapitulují průběh jednání před obecnými soudy a právní stanoviska, která v průběhu řízení zaujímali. Ta posléze podrobně rozvádí. Podle jejich názoru bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces tím, že soudy vyhověly žalobě na určení, ačkoliv nebyly splněny podmínky ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu. Další porušení základních práv spatřují v nesprávném výkladu zák. č. 95/1999 Sb., z něhož obecné soudy dovodily absolutní neplatnost shora uvedené smlouvy o převodu pozemku.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo porušeno ústavně garantované právo na spravedlivý proces, resp. soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz kupř. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01, IV. ÚS 502/05). Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou. Stěžovatelé námitku nedostatku spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny identifikují výlučně s tvrzením věcné nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a nepřípustně je tedy spojují s očekáváním, že Ústavní soud podrobí dosavadní výsledek občanskoprávního sporu dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu, což - jak bylo vysloveno výše - mu však nepřísluší. Obecné soudy napadená rozhodnutí srozumitelně (ve skutkové i právní rovině) odůvodnily, a to je pro ústavněprávní přezkum, jak byl výše vymezen, postačující. Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že - oproti názoru stěžovatelů - v napadeném rozhodnutí kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, čímž své možnosti má za vyčerpané. Ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již pro svou povahu a obsah dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního. Z výše řečeného se podává, že tak je tomu i v dané věci. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2013
Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu