II. ÚS 49/2000

Odůvodnění

Stěžovatel navrhl zrušení opatření vyšetřovatele Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování v Litoměřicích ze 17.11.1999 ČVS: OVLT -868/99, kterým mu bylo 24.11.1999 sděleno obvinění z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. c) trestního zákona a současně se dožadoval vydání předběžného opatření, kterým bude vyšetřujícímu orgánu a státnímu zastupitelství zakázáno provádět úkony v této trestní věci do meritorního rozhodnutí o ústavní stížnosti. Uvedl, že napadené opatření, které státní zástupce na jeho žádost podanou podle § 167 trestního řádu odmítl zrušit a v rámci dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení vykonávaného podle § 174 trestního řádu nevyužil svého oprávnění, je nezákonné, neboť odporuje požadavkům kladeným na ně § 160 trestního řádu, zejména dostatečně nespecifikuje právní normu, již měl stěžovatel svým jednáním porušit, a opomíjí subjektivní stránku trestného činu, čímž došlo k porušení stěžovatelových základních práv a svobod podle čl. 8 odst. 2 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Na podporu svého přesvědčení, že jsou v jeho případě splněny podmínky k podání ústavní stížnosti podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, poukázal na nález Ústavního soudu ze 6.6.1996 sp. zn. I. ÚS 46/96. Ústavní soud se zaměřil na posouzení otázky, zda lze akceptovat stěžovatelův názor, že sdělení obvinění samo o sobě je způsobilé k tomu, aby bylo podrobeno přezkoumání Ústavním soudem. Ústavní soud tento názor nesdílí. Je sice pravda, že sdělení obvinění je opatřením, proti němuž trestní řád nepřipouští opravný prostředek, aby je však bylo možno kvalifikovat jako zásah do lidských práv, muselo by být spojeno s faktickým zásahem do základního práva nebo svobody, který by nebylo možno odstranit jinak (vzetí do vazby, zadržení osoby, zadržení a otevření zásilky apod.). Až tehdy by ústavní stížnost, po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků, mohla přicházet v úvahu. Takové situace se také týká zmíněný nález Ústavního soudu I.ÚS 46/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, str. 363 a násl.). V posuzované věci je však nutno poukázat na nález Ústavního soudu ze 30.11.1995 sp. zn. III.ÚS 62/95 ( Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, str. 243 a násl.). V tomto rozhodnutí Ústavní soud zformuloval všeobecně uznávanou tezi, že ústavní soudnictví je založeno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze už napravit žádným jiným způsobem, tedy zejména procesními prostředky podle příslušných procesních předpisů. Pravomoc Ústavního soudu je namířena hlavně proti pravomocným rozhodnutím orgánů veřejné moci. Oprávnění přezkoumat jiný zásah orgánu veřejné moci je dáno jen za podmínky, že náprava jiným způsobem není možná. Pojem jiný zásah orgánu veřejné moci je vykládán tak, že představuje trvalé ohrožení existujícího stavu.Takový zásah není výsledkem řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a vymyká se obvyklému přezkumnému či jinému řízení a nelze mu proto čelit jinak než ústavní stížností. V projednávané věci nelze sdělení obvinění považovat za jiný zásah orgánu veřejné moci do stěžovatelových základních práv a svobod, který by splňoval uvedené podmínky. Trestní řízení nejen že dosud pravomocně neskončilo, ale nachází se teprve v prvopočáteční fázi přípravného řízení, jehož případnými protiústavními procesními vadami se může zabývat také obecný soud, bude-li podána obžaloba. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je proto v přípravném řízení trestním třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou.Tento závěr vyplývá z praxe Ústavního soudu, který se při rozhodování o tvrzeném porušení principů řádného procesu podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod důsledně řídí zásadou subsidiarity. Důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu přísluší zabývat se v této souvislosti ochranou základních práv a svobod až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu. V projednávaném případu za vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. nelze vzhledem k této koncepci ústavního soudnictví považovat jen využití institutu žádosti vznesené na státního zástupce podle § 167 trestního řádu ve spojení s § 174 trestního řádu. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl pro jeho nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb. Na tento návrh se vztahuje i důvod odmítnutí podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud už nezabýval návrhem na předběžné opatření podle § 80 zákona č. 182/1993 Sb.

Proti usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. února 2000 JUDr. Miloš Holeček soudce Ústavního soudu