II. ÚS 561/08

Odůvodnění

Ústavní stížností doručenou k Ústavnímu soudu dne 3. 3. 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

K odvolání stěžovatele a dalších spoluobžalovaných Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil ve vztahu ke stěžovateli napadený rozsudek Okresního soudu v Břeclavi, kterým byl stěžovatel spolu s dalšími sedmnácti spoluobžalovanými uznán vinným jednak ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, jednak ze spáchání trestného činu přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona. Uvedených trestných činů se stěžovatel dopustil tím, že v postavení veřejného činitele jako celníka Celní správy ČR, Celní úřad Břeclav, na hraničním přechodu Břeclav-dálnice dvěma útoky ze dne 17. 1. 2004 a 20. 1. 2004, vždy u přepážky při celním odbavování na vstupu ze SR do ČR převzal finanční částku 5 EUR od neustanoveného rumunského řidiče kamionu SPZ SV-10 DOV a od neustanoveného rumunského řidiče kamionu SPZ [registrační značka], vždy jako úplatek, aby celní odbavení řidiče provedl bez komplikací a časového zdržení. Za to byly stěžovateli spolu s dalšími spoluobviněnými (až na obžalovaného J. L.) uloženy úhrnné tresty odnětí svobody v trvání 1 roku, jejichž výkon jim byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let. Dále byl stěžovateli a každému dalšímu spoluobžalovanému uložen peněžitý trest ve výši 10 000 Kč, resp. ve výši 15 000 Kč. V odvolání stěžovatel a většina ostatních spoluobžalovaných brojili proti způsobu provádění důkazů nalézacím soudem a jejich hodnocení. Konkrétně se námitky týkaly zejména obsahu výpovědí agenta Policie ČR, způsobu provedení výslechů řidičů kamionů jako neodkladných úkonů, jejich věrohodnosti a bez provedení konfrontace či neúplné dokazování (neprovedení důkazu videozáznamem z celnice). Vzhledem ke skutečnosti, že v tomto řízení bylo k Nejvyššímu soudu podáno několika spoluobžalovanými dovolání (nikoliv však samotným stěžovatelem), vedeno pod sp. zn. 8 Tdo 986/2008, Ústavní soud řízení o stěžovatelově ústavní stížnosti usnesením ze dne 21. 8. 2008 přerušil do doby vydání rozhodnutí o dovolání. Nejvyšší soud podané dovolání usnesením ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. 8 Tdo 986/2008, odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněné, zčásti jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ust. § 265b tr. řádu. Proto Ústavní soud usnesením ze dne 4. 12. 2008 rozhodl o pokračování v řízení o stěžovatelem podané ústavní stížnosti.

Stěžovatel v ústavní stížnosti poté, co zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy, na podporu svých tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces předestřel obdobnou argumentaci, která byla již obsahem odvolání a částečně i výše zmíněného dovolání, tj. způsob provedení důkazů a nesprávnost jejich hodnocení, a která se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva. Stěžovatel rovněž namítal neodůvodněné průtahy v trestním řízení. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) a nepřísluší mu rozhodovat o vině a trestu stěžovatelů. Nicméně je oprávněn posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto Ústavní soud v daném případě posuzoval, zda v proběhnuvším trestním řízení obecné soudy svým postupem neporušily základní práva stěžovatele.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy (k tomu srov. nález sp. zn. I. ÚS 4/04, N 42/32, SbNU str. 405 nebo nález sp. zn. I. ÚS 553/05, N 167/42, SbNU str. 407).

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí i z citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, výše konkretizované námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti, které opírá především o fakta týkající se hodnocení důkazů v proběhnuvším trestním řízení proti němu vedeném, se shodují s námitkami, které sám uplatňoval již v řízení před soudy obou stupňů a někteří spoluobžalovaní i ve zmíněném dovolacím řízení. Po důkladném seznámení se s těmito rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly, zejména se podrobně zabývaly stěžovatelem namítanou otázkou užití agenta jako svědka a jeho věrohodnosti (str. 10 rozsudku krajského soudu), způsobem provedení výslechu svědků-řidičů kamionů (str. 11 rozsudku), otázkou použití záznamů kamerového systému jako důkazu či zneužití osobních razítek (str. 12 rozsudku). Nadto krajský soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně rozvedl, proč se ztotožnil se závěry nalézacího soudu a proč nepovažoval za relevantní některé další námitky obsažené v odvolání (str. 12 - 13 rozsudku). K obdobným závěrům dospěl i Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí o dovolání některých spoluobžalovaných, když konstatoval, že přednesené námitky "jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, jakým způsobem byly hodnoceny provedené důkazy a jaká skutková zjištění soudy učinily." (str. 11 usnesení NS). Samu okolnost, že námitkám stěžovatele obecné soudy nepřisvědčily, nelze v žádném případě považovat za porušení jeho základních práv. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, resp. že by došlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech.

Ústavní soud rovněž připomíná, že skutkově totožné případy stěžovatelů J. J., R. B., R. B., K. E., R. P. a J. U. (v daném řízení před obecnými soudy společně se stěžovatelem obžalovaní) posuzoval v řízeních ve věcech vedených pod sp. zn. IV. ÚS 392/08 (zde byla dokonce předložena ústavní stížnost shodného znění) a IV. ÚS 562/08. Přitom neshledal důvod k odchýlení se od závěrů v těchto rozhodnutích prezentovaných.

S ohledem na výše uvedené nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele ohledně porušení jeho základních práv, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. dubna 2009

Stanislav Balík předseda senátu

Odůvodnění

Stěžovatel ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 3. 2008 napadl v záhlaví specifikovaná rozhodnutí obecných soudů, a zároveň výslovně uvedl, že ve věci nepodal dovolání, neboť ve věci nejsou dány dovolací důvody a podle jeho interpretace názoru obsaženém v komentáři k zákonu o Ústavním soudu (Filip, Holländer, Šimíček, C.H. BECK, 2. vydání 2007) "dovolání nelze vnímat jako automatický filtr, kterým musí stěžovatel vždy projít před podáním ústavní stížnosti." Z příloh ústavní stížnosti vyplývá, že napadenými rozhodnutími bylo rozhodnuto ve věci osmnácti obviněných, kdy z evidenčního systému Ústavního soudu plyne, že někteří z obviněných podali ústavní stížnost založenou na obdobné argumentaci (např. I. ÚS 568/08 či I. ÚS 609/08). Nejvyšší soud k dotazu Ústavního soudu potvrdil, že stěžovatel ve věci dovolání nepodal, avšak z jeho odpovědi plyne, že ve věci rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 42/2007, ze dne 22. 3. 2007 je vedeno dovolací řízení (pod sp. zn. 8 Tdo 986/2008).

Soudce zpravodaj nemohl přehlédnout specifické okolnosti případu (počet spoluobžalovaných a dopady eventuálně se uplatňujícího beneficia cohaesionis, nepřípustnost dvojkolejnosti řízení, nemožnost získat soudní spis atd.). Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se Ústavní soud naopak rozhodl bez jakéhokoli procesního kroku vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval řízení o ústavní stížnosti.

Ústavní soud konstatuje, že souběžně s řízením o ústavní stížnosti probíhá řízení o dovolání, v němž může být řešena otázka mající význam pro rozhodnutí Ústavního soudu. Proto Ústavní soud rozhodl o přerušení řízení o podané ústavní stížnosti. (§ 42 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., Občanského soudního řádu). O ukončení přerušení řízení a o pokračování v řízení bude rozhodnuto poté, co Ústavnímu soudu bude ke shora uvedené spisové značce doručeno rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání ve věci sp. zn. 8 Tdo 986/2008, jehož zaslání si Ústavní soud vyžádal.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2008

JUDr. Eliška Wagnerová, Ph.D. soudce zpravodaj

Odůvodnění

Dne 21. 8. 2008 vydal Ústavní soud usnesení č. j. II. ÚS 561/08-15, kterým podle ust. § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") ve spojení s § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. řízení přerušil, neboť spoluobžalovaní v původním trestním řízení podali dovolání a případné rozhodnutí Nejvyššího soudu o něm by mohlo mít dopady na stěžovatele v podobě uplatnění beneficia cohaesionis.

Ústavní soud doručil Nejvyššímu soudu kopii rozhodnutí o přerušení řízení s žádostí o vyrozumění o rozhodnutí v právní věci spoluobžalovaných stěžovatele, která byla vedena na Nejvyšším soudu pod sp. zn. 8 Tdo 986/2008. Nejvyšší soud dnešního dne, tj. 4. 12. 2008, Ústavní soud vyrozuměl o svém rozhodnutí o dovolání spoluobviněných stěžovatele. Protože Nejvyšší soud odmítl dovolání všech stěžovatelových spoluobviněných usnesením ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 8 Tdo 986/2008, odpadl tím důvod přerušení řízení o ústavní stížnosti. Soudce zpravodaj rozhodl podle ust. § 42 odst. 3 ve spojení s ust. § 63 zákona o Ústavním soudu a ust. § 111 odst. 2 o. s. ř. o tom, že v řízení se pokračuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2008

Eliška Wagnerová soudce zpravodaj