Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. T. M., zastoupeného JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem, sídlem [adresa] Praha 8, směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v postupu Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8 v řízení vedeném pod sp. zn. 29 C 141/2007, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 3. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal vydání nálezu, kterým bude konstatována neústavnost postupu Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze spočívající v průtazích řízení vedeném pod sp. zn. 29 C 141/2007. Stěžovatel požadoval uložení povinnosti obecným soudům, aby nepokračovaly v průtazích. Dále navrhl přednostní projednání podle § 39 zákona o Ústavním soudu.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. Ústavní stížnost však není přípustná, neboť stěžovatel dosud nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
3. Stěžovatel tvrdí, že v rámci řízení dochází k bezdůvodným průtahům způsobeným opakovaným odročováním jednání. Stěžovatelovým žádostem, aby soudy nepřipustily zmaření dalších jednání procesními obstrukcemi, doposud nebylo vyhověno, proto se domáhá zásahu Ústavního soudu. 4. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele.
5. Ve vztahu k základnímu právu na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je prostředkem k ochraně návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 60/04, usnesení ze dne 10. 10. 2005 sp. zn. IV. ÚS 638/05, usnesení ze dne 23. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 95/16).
6. Z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, že by se stěžovatel proti tvrzeným průtahům bránil postupem podle § 164 a násl. zákona o soudech a soudcích nebo prostřednictvím uváděného návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a téhož zákona. Doposud tedy nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
7. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány již možná. V tomto případě náprava možná je, a proto Ústavní soud stížnost jako nepřípustnou (předčasnou) odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. O návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť ve věci rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2023
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj