Ústavní soud rozhodl dne 16. března 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AZ FARM s. r. o., IČ [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Radkem Jonášem, Ph.D., advokátem, se sídlem [adresa] proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 18 C 427/2005, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2007 sp. zn. 28 Co 805/2006 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2550/2007, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, splňující i další formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv garantovaných v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 18 C 427/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2007 sp. zn. 28 Co 805/2006 byla s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 6/05 zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala vůči žalovanému povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, neboť se v případě stěžovatelky jednalo o nárok postoupený. Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 20. 1. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2550/2007 odmítl dovolání stěžovatelky.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti byla tvrzená protiústavnost nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 ze dne 13. 12. 2005 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Avšak II. senát Ústavního soudu neshledal důvod, proč se od tohoto nálezu odchýlit, a to ani na základě stěžovatelčiny argumentace. Právní názor Ústavního soudu je odůvodněn jak v cit. plenárním nálezu, tak v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02, kde bylo prokázáno ústavně nepřípustné maření nároků přímých oprávněných osob. Pokud za této situace zákonodárce stanovil prekluzi nároků, byl výrok nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05 logickým vyústěním jednak předchozích zjištění Ústavního soudu, jednak povahy restitučního zákonodárství (zmírnění jen některých křivd) a jednak zásady minimalizace zásahů. Citované nálezy (jakož i nález sp. zn. III. ÚS 495/05, bod 29) charakterizovaly oprávněnou osobu s ohledem na účel institutu restitutio in integrum a Ústavní soud nemá proč by se od tohoto výkladu odchyloval (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 86/08 ze dne 7. 2. 2008 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2523/09 ze dne 7. 10. 2009).
Obecné soudy tedy postupovaly ústavně konformně, pokud při svém rozhodování respektovaly uvedený nález Ústavního soudu a dovodily zánik nároku stěžovatelky coby postupníka na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě. Jejich rozhodnutím nemohlo být tudíž zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky, konkrétně do jejího ústavně garantovaného majetkového práva. Rovněž, jak vyplývá z klíčových právních vět nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, námitka rozporu ustanovení zákona o půdě a jejich aplikace obecnými soudy s principem ochrany oprávněné důvěry v právo a s principem legitimního očekávání při uplatňování majetkového práva není důvodná.
Také ohledně dalších námitek stěžovatelky (nečinnost vedlejšího účastníka, str. 3 ústavní stížnosti) lze odkázat na již několikrát citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/05, přičemž argumentaci v něm obsaženou není třeba znovu opakovat (obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1788/09 ze dne 12. 8. 2009).
Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2010
Jiří Nykodým předseda senátu