Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele jménem Z. N., t. č. Věznice Vinařice, zastoupeného Mgr. Vladimírem Pavlisem, advokátem, se sídlem [adresa] proti usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 11. 2014 č. j. 6 PP 149/2014-16, a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2014 č. j. 14 To 639/2014-25, za účasti Okresního soudu v Kladně a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Kladně a Krajského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 3. 2015, stěžovatel napadl usnesení Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 11. 2014, č. j. 6 PP 149/2014-16 (dále jen "usnesení okresního soudu"), kterým byla podle § 88 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jenž mu byl uložen rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 10. 2011 sp. zn. 38 T 103/2011 ve výměře 5,5 roku za současného uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 12. 2014 č. j. 14 To 639/2014-25 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení okresního soudu.
Stěžovatel se zamítnutím své žádosti o podmíněné propuštění nesouhlasí, když skutečnost, že byl již dříve odsouzen k dlouhodobému trestu odnětí svobody, nemůže být sama o sobě důvodem. Naopak, soud by měl více sledovat a zkoumat chování a jednání odsouzeného a v té souvislosti vyhodnotit jeho možné případné působení na svobodě. Kromě toho nepovažuje za korektní konstatování krajského soudu, že stát Makedonie, jehož je občanem, nemá s Českou republikou smlouvu o spolupráci při sledování chování podmíněně propuštěného. Jednak stěžovatel má, byť to zřejmě v řízení opomněl uvést, zároveň Bulharské státní občanství, jednak existenci či neexistenci takové smlouvy nemůže nijak ovlivnit a neměla by mu tedy jít k tíži - jednalo by se vlastně o jeho diskriminaci jako cizince.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. III. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srovnej čl. 83, 90, 91 a 92 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Je věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci institutu podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody upravuje trestní zákoník v § 88 a násl. a trestní řád v § 331 a násl. Za prvé je nutné splnění podmínky formální spočívající ve vykonání předepsané části trestu, kdy z uloženého (popřípadě rozhodnutím prezidenta republiky zmírněného) trestu musí být vykonána nejméně polovina [§ 88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], respektive u odsouzeného, jenž nebyl odsouzen za zvlášť závažný zločin a který dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody, alespoň třetina [§ 88 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku], respektive u vybraných trestných činů dvě třetiny [§ 88 odst. 4 trestního zákoníku]; dle § 88 odst. 2 trestního zákoníku je u přečinů možné propuštění i před uplynutím dob stanovených v § 88 odst. 1 téhož zákona. Dále pak musejí být naplněna kritéria materiální, totiž (podmínka druhá) polepšení odsouzeného, potvrzené jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností (v případě propuštění před uplynutím stanovených dob dle § 88 odst. 2 se musí jednat o vzorné chování a plnění povinností), a (podmínka třetí) existence takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život. Všechny tři podmínky je nutné splnit kumulativně. Při rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného za zločin soud přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu.
V projednávané věci Ústavní soud nemá za to, že by právní posouzení obecných soudů, popsané v odůvodnění jejich rozhodnutí, vykazovalo znaky libovůle či jinak porušovalo ústavně zaručená práva stěžovatele. Ústavní soud v minulosti ve svém nálezu ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405) poukázal na princip, že samotnou závažností trestného činu, za nějž byl uložen trest odnětí svobody, z jehož výkonu má být odsouzený podmíněně propuštěn, nelze zdůvodňovat případné zamítavé rozhodnutí o podmíněném propuštění. To však na druhou stranu neznamená, že by v řízení o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění nemohla a neměla být jeho trestní minulost z hlediska rizika recidivy předmětem jakéhokoliv hodnocení. Nejedná se ani o porušení zásady ne bis in idem, kdy tato zásada vyjadřuje zákaz někoho stíhat nebo potrestat dvakrát za stejnou věc, avšak rozhodování o podmíněném propuštění není novým či opětovným trestním řízením, ve kterém by bylo rozhodováno o uložení nějakého dalšího trestu, a tedy tato zásada se nemůže uplatnit [obdobně viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2133/13 či II. ÚS 2890/14, též srovnej nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)]. V nynější věci přitom obecné soudy nevyšly pouze mechanicky z toho, že stěžovatel v minulosti spáchal trestnou činnost, ale uvážily i jeho postoj k této skutečnosti, který postrádá potřebnou sebereflexi.
Pokud krajský soud zmínil i problematičnost sledovatelnosti chování případně podmíněně propuštěného stěžovatele v cizině, Ústavní soud souhlasí s navrhovatelem potud, že uložení trestu vyhoštění nemůže být automaticky důvodem nemožnosti podmíněného propuštění. Nicméně nezbytnost svého zásahu do rozhodování obecných soudů v každém případě neshledává, kdy se v řízení jednalo o pouze podpůrný argument (okresní soud jej vůbec neuváděl) i bez kterého zamítnutí stěžovatelovy žádosti nepostrádá odůvodnění.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2015
Radovan Suchánek v.r. předseda senátu