II. ÚS 999/26: Náležité odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce při zastavení řízení

Odůvodnění

1. V projednávané věci byl stěžovatel na základě pověření Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 11. 6. 2024, č. j. 19 EXE 960/2024-14, pověřen provedením exekuce podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 19. 4. 2016, č. j. 3 Nc 12/2017-42, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 9. 2021, č. j. 56 Co 122/2021-276, k uspokojení pohledávky J. P. (dále jen "oprávněný"), a to dlužného výživného za období od února 2020 do května 2024 ve výši 86 000 Kč, běžného výživného od 15. 6. 2024 ve výši 5 000 Kč měsíčně, jakož i náklady oprávněného v exekučním řízení a náklady exekuce. V rámci tohoto exekučního řízení byla stěžovatelem vymožena částka v celkové výši 331 348, 90 Kč, z čehož bylo oprávněnému vyplaceno 266 119,40 Kč a na náklady exekuce bylo zaúčtováno 51 412,90 Kč. Nerozděleno zůstalo vymožené plnění ve výši 13 816,60 Kč.

2. Následně podaný návrh J. P. (dále jen "povinného"), na zastavení exekuce Okresní soud Plzeň-jih usnesením ze dne 9. 7. 2025, č. j. 19 EXE 960/2024-42, zamítl. K odvolání podanému povinným Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8. 1. 2026, č. j. 13 Co 336/2025-109, změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že exekuci zastavil (výrok I). Soudnímu exekutorovi Mgr. M. T. nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce (výrok II), žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce (výrok III) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV).

3. Stěžovatel je toho názoru, že napadené usnesení Krajského soudu v Plzni je ve výroku, jímž nebylo stěžovateli přiznáno právo na náhradu nákladů exekuce, v rozporu s kogentním ustanovením § 3 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) ve znění pozdějších předpisů, podle něhož exekutor vykonává exekuční a další činnosti za úplatu, ve spojení s ustanovením § 90 odst. 1 téhož zákona, podle kterého exekutorovi náleží za exekuční činnosti a další činnosti podle tohoto zákona odměna, náhrada hotových výdajů, náhrada za ztrátu času při vedení exekuce, náhrada za doručení písemností a, je-li exekutor plátcem daně z přidané hodnoty, též příslušná částka této daně. Výše odměny soudního exekutora a způsob jejího výpočtu jsou stanoveny vyhláškou č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem (dále jen "exekutorský tarif"). Exekutor má podle stěžovatele právo na náhradu nákladů exekuce i tehdy, byla-li exekuce zastavena, a to bez ohledu na to, z jakého důvodu k zastavení exekuce došlo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2022 sp. zn. I. ÚS 2434/21). Krajský soud v Plzni stěžovateli nárok na náhradu nákladů exekuce nepřiznal, čímž měl zasáhnout do jeho základních práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel krajskému soudu vytkl, že z odůvodnění není zřejmé, na základě jakého ustanovení právního předpisu mu nebyly náklady exekuce přiznány. Odvolací soud k tomuto pouze konstatoval, že pokud k náhradě nákladů soudního exekutora již došlo, tento nemá právo na jejich náhradu. V souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 905/19 a nález ze dne 8. 11. 2022 sp. zn. I. ÚS 2434/21.

4. Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného usnesení s tím, že pokud jde o náklady exekuce, vycházel odvolací soud ze sdělení stěžovatele ze dne 7. 1. 2026, v němž bylo konstatováno, že došlo k plnému vymožení nákladů exekuce, přičemž na vymoženém plnění zůstával v té době přeplatek ve výši 7 896, 78 Kč.

5. J. P. se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

6. Vzhledem k tomu, že vyjádření krajského soudu nepředstavuje skutečnost, která by se lišila od tvrzení stěžovatele, nebylo mu toto vyjádření zasláno k replice.

7. Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], a ověřil, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

8. V souladu se svou ustálenou judikaturou Ústavní soud předesílá, že je oprávněn přezkoumat správnost aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti civilních soudů za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.

9. V projednávané věci směřuje ústavní stížnost proti rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení. Ústavní soud přistupuje k této problematice rezervovaně. Do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasáhne zpravidla až tehdy, je-li interpretace nebo aplikace ustanovení týkajících se náhrady nákladů řízení obecnými soudy projevem svévole, libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, v důsledku čehož dochází k porušení práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 1696/18 ze dne 21. 1. 2019 (N 8/92 SbNU 78), sp. zn. III. ÚS 411/15 ze dne 13. 10. 2015 (N 186/79 SbNU 111), sp. zn. II. ÚS 2417/13 ze dne 30. 10. 2014 (N 199/75 SbNU 239)].

10. Ústavní soud ustáleně judikuje, že požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí je jedním za základních atributů spravedlivého procesu. Dodržování povinnosti přesvědčivě a přezkoumatelně odůvodnit rozhodnutí má totiž zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli; chybí-li proto v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím založena nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale v řadě případů také neústavnost. Proto jsou obecné soudy povinny se adekvátně, racionálně a logickým způsobem vypořádat s důkazními návrhy účastníků řízení a argumentačními tvrzeními jimi uplatněnými [viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213), ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723), ze dne 26. 11. 2013 sp. zn. II. ÚS 4927/12 (N 199/71 SbNU 361) nebo ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83)]. S ohledem na zjištěné skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že právě k výše uvedenému porušení principů obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, došlo.

11. Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 8. 11. 2022 sp. zn. I. ÚS 2434/21 poukázal v obecné rovině na to, že, podle § 89 ex. ř., dojde-li k zastavení exekuce, hradí náklady exekuce a náklady účastníků, případně paušálně stanovenou náhradu nákladů plátce mzdy ten, kdo zastavení zavinil. Tato zákonná úprava našla svůj bližší odraz v dílčích ustanoveních § 11 exekutorského tarifu. Dle § 11 odst. 2 exekutorského tarifu mimo jiné platí, že zanikne-li pověření exekutora k vedení exekuce rozhodnutím soudu o zastavení exekuce, činí odměna exekutora 2 000 Kč. Pokud ovšem exekutor předtím, než tímto způsobem zaniklo jeho pověření k vedení exekuce na peněžité plnění, již vymohl část pohledávky, náleží mu odměna stanovená podle § 6 exekutorského tarifu z výše vymožené části pohledávky, nejméně však ve výši 2 000 Kč (§ 11 odst. 3 exekutorského tarifu). Z právě vyloženého je zřejmé, že soudní exekutor má právo na náhradu nákladů exekuce, jejichž součástí je i odměna exekutora (§ 87 odst. 1 ex. ř.), i tehdy, byla-li exekuce zastavena, a to bez ohledu na to, z jakého důvodu k jejímu zastavení došlo.

12. Z vyžádaného soudního spisu se podává, že stěžovatel v průběhu řízení požadoval přiznání nákladů exekuce ve výši 36 179 Kč (č. l. 61) a poté, co došlo k navýšení vymáhaného výživného, požadoval částku 49 247 Kč (č. l. 94), přičemž v ústavní stížnosti tvrdí, že mu na nákladech exekuce přináleží částka 51 412,90 Kč. Se stěžovatelem vyčíslenými náklady exekuce se krajský soud nijak nevypořádal, natož aby blíže ozřejmil důvody, pro které stěžovateli nepřiznal náklady vůbec. Nejedná se zde přitom o situaci, kdy by v nepřiznání nákladů exekuce bylo možné spatřovat podnikatelské riziko exekutora (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06).

13. V posuzované věci stěžovatel od povinného vymohl celkem 331 348,90 Kč. Z této částky vyplatil oprávněnému 266 119,40 Kč, na náklady exekuce zaúčtoval 51 412,90 Kč a zbývajících 13 816,60 Kč zůstalo nerozděleno. Stěžovatel sice část vymoženého plnění na své náklady zaúčtoval, odvolací soud mu však pro takový postup neposkytl procesní oporu, když výrokem II rozhodl, že se mu náklady exekuce nepřiznávají. Stěžovatel tak nedisponuje právním titulem, na jehož základě by si mohl odměnu za vymožení části pohledávky ponechat. Krajský soud v odůvodnění bez bližší argumentace pouze uvedl: "Došlo-li k náhradě nákladů soudního exekutora, rozhodl odvolací soud o tom, že nemá soudní exekutor právo na jejich náhradu." Soud tak sice na jedné straně předpokládá, že k úhradě nákladů exekuce již fakticky došlo, na straně druhé však neuvádí, na základě jakého právního titulu a v jaké výši byl exekutor oprávněn si tyto prostředky ponechat. Takový způsob odůvodnění je nepřezkoumatelný a na straně exekutora by mohl založit bezdůvodné obohacení.

14. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud napadené usnesení Krajského soudu v Plzni zrušil podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pro porušení stěžovatelova práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Takto rozhodl bez přítomnosti účastníků a bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 7. září 2026

Jiří Přibáň v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se exekutor Mgr. M. T. domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Nezletilý [nezletilý] vystupoval v řízení vedeném u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 13 Co 336/2025 v pozici oprávněného. Ústavní stížností napadeným usnesením uvedeného soudu bylo o návrhu povinného na zastavení exekuce rozhodnuto tak, že se exekuce vedená na základě pověření Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 11. 6. 2024, č. j. 19 EXE 960/2024-14, soudním exekutorem Mgr. M. T., Exekutorský úřad Plzeň-město, zastavuje (výrok I). Výrokem II bylo rozhodnuto tak, že Mgr. M. T., Exekutorský úřad Plzeň-město, nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce (výrok III) a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).

3. Podle § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s § 469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a dále ve spojení s § 892 odst. 3 a § 943 občanského zákoníku, nemůže-li dítě (z důvodu střetu zájmů v řízení) zastoupit žádný z rodičů, jmenuje soud dítěti opatrovníka, který ho bude v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. 4. V řízení o ústavní stížnosti má nezletilý postavení vedlejšího účastníka. Protože by mohlo dojít ke střetu zájmů stěžovatele a nezletilého vedlejšího účastníka, Ústavní soud ustanovil nezletilému kolizního opatrovníka. Vybral jej s ohledem na jeho obeznámenost s napadeným rozhodnutím a předcházejícím řízením před obecnými soudy, jakož i s ohledem na jeho znalost rodinné situace. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2026 Jiří Přibáň v. r. předseda senátu