Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., advokáta, proti výrokům I., II., III. a V. rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. prosince 2025 č. j. 16 Co 81/2025-2331 a výrokům I., II., III., V. až VIII. rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 12. prosince 2024 č. j. 0 Nc 2058/2019-2105, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a nezl. V. D. a Š. T., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených výroků rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem, svěřil nezletilého (tehdy ve věku 13 let) do péče vedlejší účastnice - matky a uložil stěžovateli - otci přispívat na jeho výživu od 1. 8. 2018 do 31. 8. 2022 částkou 5 000 Kč měsíčně a od 1. 9. 2022 do budoucna částkou 7 500 Kč měsíčně; dlužné výživné za dobu od 1. 8. 2018 do 30. 11. 2024 ve výši 333 656 Kč uložil stěžovateli uhradit do šesti měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.). Rozsah styku stěžovatele s nezletilým soud stanovil od pátku v lichém týdnu do následujícího sudého pondělí a od čtvrtka v sudém týdnu do pátku a určil zvláštní úpravu styku o prázdninách a svátcích (výrok II.). Dále soud zrušil předběžné opatření nařízené usnesením okresního soudu ze dne 25. 4. 2019 č. j. 0 Nc 8503/2019-26 (výrok III.), zamítl návrh stěžovatele na určení, že nezletilý bude vykonávat povinnou školní docházku na Základní škole X (výrok IV.) a udělil za stěžovatele souhlas s přestupem nezletilého z A /následuje název klubu - pozn. AO ÚS/, do B /následuje název klubu - pozn. AO ÚS/ (výrok V.). Matce soud uložil povinnost zaplatit na nákladech řízení zálohovaných státem České republice - na účet Okresního soudu ve X částku 20 121,50 Kč, přičemž stejnou povinnost uložil i stěžovateli (výroky VI. a VII.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VIII.).
3. Okresní soud v řízení provedl řadu důkazů k objasnění rodinné situace i majetkové situace obou rodičů. Rovněž neopomenul zjistit názor samotného nezletilého, a to jak prostřednictvím znalkyně z odvětví psychologie (z důvodu potřeby hlubší analýzy osobnosti dítěte, vztahů v rodině a motivace nezletilého k jeho postojům), tak i zprávami opatrovníka či osobním pohovorem s nezletilým. Ten sdělil, že žije s matkou v Y, kde chodí do školy a na hokejové tréninky, které má v sezóně (září až polovina března) 4krát až 5krát týdně. Jednou za 14 dnů jezdí na víkend za stěžovatelem do Z, v pondělí ráno ho otec vozí do školy. Širší styk se stěžovatelem, než je tomu dosud si dovede představit v případech, kdy mu odpadne škola. Hokej hrával dřív ve X i v Y, teď už trénuje jen v Y, v posledních letech ale nemohl hrát za Y zápasy, protože byl registrovaný jako hráč ve Y. V Y chce v hokeji pokračovat, o přestupu do jiného klubu neuvažuje. Podle znaleckých závěrů je vztah nezletilého k rodičům silně pozitivní, stejně jako jejich vztah k synovi, z jehož skoupé komunikace a nonverbálních projevů lze usuzovat, že stávající většinová péče matky mu v ničem nevadí. Pro případnou větší výchovnou angažovanost stěžovatele by chtěl zachovat stávající fungování co se tyče školy a hokeje a zlepšit komunikaci mezi rodiči. Negativní ovlivňování nezletilého ze strany matky proti stěžovateli nebylo zjištěno. Při konečném stanovení konkrétního rozsahu styku stěžovatele s nezletilým vycházel soud primárně z dosavadního fungujícího modelu, avšak za současného přisvědčení otci v tom, že by se rozsah kontaktů měl rozšířit (byť o jeden den).
4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu v částech výroku I. ohledně péče a běžného výživného a dále ve výrocích III., V., VI. a VII. (výrok I.), ve zbývající části výroku I. o dlužném výživném rozsudek okresního soudu změnil tak, že dlužné výživné za dobu od 1. 8. 2018 do 31. 12. 2025 činí 244 710 Kč (výrok II.). Současně ve výroku II. rozsudek okresního soudu změnil tak, že počátek běžného víkendového styku v lichém týdnu bude v pátek od 14:00 hod. a dále, že se neupravuje styk v sudém týdnu od čtvrtka do pátku; jinak jej potvrdil (výrok III.). Současně krajský soud zastavil odvolací řízení o odvolání otce proti výroku IV. rozsudku okresního soudu (výrok IV.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V.).
5. Krajský soud odkázal na správné a úplné skutkové závěry okresního soudu, resp. na jeho přiléhavé a přesvědčivé odůvodnění, s nímž se ztotožnil. Nad rámec dokazování okresního soudu provedl aktuální zprávu z pohovoru nezletilého s opatrovníkem; sám pohovor již neprováděl, neboť respektoval přání nezletilého, který u soudu již hovořit nechtěl. Ze zprávy ze dne 9. 9. 2025 vyplynulo, že nezletilému vyhovuje současné uspořádání péče stěžovatele jednou za dva týdny od pátku do pondělí, naopak mu nevyhovuje kontakt ve všední dny, kdy za stěžovatelem jezdí jen na přespání a následující den ráno do školy; naopak by mohl v pátek se stěžovatelem odjíždět už ve 14:00 hodin. Vzhledem k přání nezletilého soud přistoupil k částečné změně rozsahu péče (výrok II.); ke změně následně došlo i ve výroku I. okresního soudu ohledně dlužného výživného. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu stěžovateli uznal a započetl na výživném i další platby a věcná plnění činěná v průběhu celého rozhodného období ve prospěch nezletilého (nákup kola a jeho součástek, lyžařské a sportovní boty apod. - viz bod 14 napadeného rozsudku krajského soudu).
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel ústavní stížností namítá, že ve věci nejsou naplněny žádné důvody pro omezení jeho péče na víkend jednou za dva týdny a prosazuje svůj návrh na svěření nezletilého do nerovnoměrně rozvržené (10 ku 18 dnům v měsíci, respektive během 4 týdnů) střídavé péče rodičů; návrh je v souladu s rozhodovací praxí Ústavního soudu, jejíž výběr v ústavní stížnosti cituje (například nálezy ze dne 5. 2. 2025 sp. zn. I. ÚS 3378/24, ze dne 8. 2. 2023 sp. zn. I. ÚS 3350/22, ze dne 3. 5. 2022 sp. zn. I. ÚS 3065/21 a další). Zpochybňuje přitom, že by obecné soudy věnovaly dostatečnou pozornost názoru nezletilého, kdy zejména krajský soud pouze mechanicky přebral obsah sdělení opatrovníka a naopak se nevypořádal s jeho písemným sdělením. Nezletilý podle něj zmínil možnost, že by s ním odjížděl již ve čtvrtek, přesto krajský soud vybral automaticky kratší variantu styku od pátku do pondělí. Rozsah styku 3 dnů z 28 dnů považuje za nedostatečný.
7. Stěžovatel dále napadá rozhodnutí obecných soudů v rozsahu povinnosti nahradit náklady znalečného. Vypracování znaleckého posudku nenavrhoval, pro posouzení věci nebyl ani nezbytný, znalecké zkoumání nepřineslo zásadní informaci či podklad pro rozhodnutí. Nesouhlasí přitom asi s postupem znalkyně, resp. použitými metodami a závěry. Jde o posudek nepřezkoumatelný, vadný a neobjektivní.
8. Přestože krajský soud na rozdíl od okresního soudu provedl zápočet řady dalších plateb provedených stěžovatelem ve prospěch nezletilého, nesprávně mu nebyla započtena některá další plnění za platbu za komunální odpad za nezletilého v roce 2025, za jeho startovné na cyklistických závodech, za oblečení (trička), za servis kol, za servis lyží v souhrnné částce 4 158 Kč. Dále mu nebyly započteny platby za nákup skipasů a bikepasů pro nezletilého v řádu dalších jednotek tisíců korun či platby ve prospěch A, za nezletilého na sezónní příspěvky a jeho účast na letních hokejových soustředěních na ledě (v letech 2018 až 2023). Šlo o platby v celkové sumě 32 500 Kč.
9. V závěru uvádí, že ohledně výživného se obecné soudy dopustili ještě několika dalších porušení jeho základních práv. Krajskému soudu měl poskytnout několik desítek stran textu s věcnou a právní odvolací argumentací, dále se pokoušel u jednání krajského soudu tuto argumentaci rozvést či doplnit. Podle stěžovatele se přesto krajský soud dostatečně nevypořádal s jeho věcnou a právní argumentací a v rámci krátkého odůvodnění svého rozhodnutí se omezuje jen na několik málo vět.
10. Stěžovatel rovněž uvádí, že ústavní stížností nenapadá výrok IV. napadeného rozsudku okresního soudu a výrok IV. napadeného rozsudku krajského soudu.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel není právně zastoupen advokátem, neboť doložil, že sám je advokátem, což je v souladu se závěry stanoviska pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15.
12. Ústavní stížnost stěžovatele je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky ochrany svých práv. V rozsahu, ve kterém krajský soud změnil rozsudek okresního soudu - tj. v části výroku I. a části výroku II. napadeného rozsudku okresního soudu, není Ústavní soud k projednání ústavní stížnosti příslušný, neboť není povolán rušit to, co již bylo zrušeno či změněno v průběhu předchozího řízení.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech.
A) Péče a rozsah styku s nezletilým
14. V judikatuře Ústavního soudu se konstantně jako klíčové kritérium objevuje nejlepší zájem dítěte. Podstatný je přitom závěr, že právě nejlepší zájem dítěte musí být definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Je přitom primárně úkolem opatrovnických soudů, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy (popř. i judikaturu soudů) přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (např. usnesení ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2821/18).
15. Ústavní soud ve své judikatuře zastává stanovisko, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu. Současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. II. ÚS 4160/12 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci C. proti Finsku ze dne 9. 5. 2006 č. 18249/02]. Ústavní soud v tomto ohledu považuje za zásadní, zda byl v řízení zjištěn názor dítěte ve věci, neboť z ústavního pořádku ve shodě s čl. 12 Úmluvy o právech dítěte plyne dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají [srov. usnesení ze dne 30. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 2661/10, usnesení ze dne 19. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 či nález ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09 (N 172/58 SbNU 503)].
16. V nyní posuzované věci byl návrh na úpravu poměrů nezletilého podán 25. 1. 2019, přičemž v mezidobí do vydání meritorního rozhodnutí byla matce předběžným opatřením - usnesením okresního soudu ze dne 25. 4. 2019 č. j. 0 Nc 8503/2019-26, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 23. 7. 2019 č. j. 16 Co 152/2019-93, uložena povinnost umožnit stěžovateli stýkat se s nezletilým v lichém týdnu od pátku od 14:30 hod. do bezprostředně následujícího sudého pondělí do 7:45 hod.
17. Okresní soud v průběhu řízení trvajícího pět, resp. celkem šest let provedl rozsáhlé dokazování a měl proto k dispozici několik zpráv opatrovníka, znalecký posudek ke zjištění výchovné způsobilosti rodičů (a možného ovlivňování nezletilého proti některému z rodičů), zprávy ze Základní školy Y, zprávu z poradny pro rodinu, zprávy psychologa, zprávy ze skupinového programu Dítě u SPONDEA, z. ú., a Espendiante, z. s., či zprávu šéftrenéra mládeže B. Neopomněl přitom provést ani pohovor s nezletilým před soudem; krajský soud následně již pohovor s nezletilým neprováděl, neboť respektoval jeho přání a provedl pouze aktuální zprávu opatrovníka ze září 2025. Ze všech důkazů přitom vyplynulo, že nezletilý je bystrý chlapec s výborným školním prospěchem. Jde-li o jeho povahu, je poměrně uzavřený s tím, že je pro něj těžké vyjadřovat vlastní pocity (přijal strategii "mrtvého brouka" a čeká, jak se situace s rodiči vyřeší). Přesto v průběhu řízení zaujal stálý a neměnný názor ohledně rozložení péče, kdy mu vyhovuje péče matky s omezeným stykem se stěžovatelem v rozsahu, v jakém doposud probíhá; ohledně možnosti nastavení širšího styku se stěžovatelem se vyjádřil negativně s ohledem na nutnost dojíždět z X do školy a na hokejové tréninky B.
18. Jde-li o rodičovské kompetence rodičů, nebylo v řízení zjištěno nic, co by je zpochybňovalo, přičemž oba rodiče mají vytvořeno pro nezletilého i potřebné zázemí. Matka má ještě jednu vyživovací povinnost, u stěžovatele jde o jediné dítě. Oba rodiče podporují nezletilého v jeho sportovních aktivitách a nebylo prokázáno, že by některý z rodičů manipuloval nezletilého proti tomu druhému. Ostatně ani obecné soudy nijak nezpochybňovaly schopnosti rodičů se o nezletilého postarat, ani kladný vzájemný vztah rodičů k nezletilému (nikoliv však již mezi rodiči navzájem, kdy jejich vztah je vysoce konfliktní). Proto bylo pro soud zásadním vodítkem přání nezletilého (bod 60 napadeného rozsudku okresního soudu). Okresní soud zdůraznil, že nezletilý je ve věku, kdy je třeba na jeho přání klást zvláštní důraz, a to tím spíše, že dobře zná prostředí u matky i u stěžovatele a orientuje se v možnostech, které mu každé z prostředí poskytuje. Nezletilý hraje hokej a rád by jej nadále hrál v B, kde doposud kvůli sporům rodičů (nesouhlasu otce) nemohl nastupovat na ligové zápasy, resp. nemohl se dostat na zápasovou soupisku týmu.
19. Za daných okolností a při pečlivému odůvodnění zejména okresního soudu Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů stran péče a styku otce s nezletilým z ústavněprávního hlediska obstojí. Přestože se rozhodnutí obecných soudů opírají primárně o názor a přání nezletilého, je v odůvodnění napadených rozhodnutí podrobně vysvětleno, jaké důvody soudy k tomuto postupu vedly, jakož i podrobné posouzení všech okolností daného případu, v němž se obecné soudy mohly opírat mj. i o dlouhodobou znalost rodinných poměrů (zejména ze zpráv od opatrovníka, které průběžně poskytoval soudu). Jakkoliv krajský soud následně styk stěžovatele s nezletilým zkrátil, jde o změnu fakticky marginální, neboť se jedná o jedno odpoledne po škole, které měl nezletilý strávit cestou za stěžovatelem (a možným hokejovým tréninkem) a následně brzy ráno zase zpět do školy. 20. Popsané závěry však neznamenají, že by stěžovatel nebyl rovnocenným rodičem, ba naopak. Nezletilý k němu má kladný vztah a zcela evidentně s ním rád tráví čas i o prázdninách. V každém jednotlivém případě je však třeba vycházet zejména z nejlepšího zájmu nezletilého a je samozřejmě prioritou, aby bylo dítě co nejvíce v kontaktu s oběma rodiči.
B) Výživné a dlužné výživné
21. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyzdvihl, že otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby k výživě povinné a odůvodněných potřeb osoby oprávněné, obecný soud je však povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297) či usnesení ze dne 29. 11. 2024 sp. zn. III. ÚS 3131/24, bod 13].
22. Pro zajištění zásadně shodné životní úrovně dítěte a rodičů musí soud při určování výživného zjišťovat relevantní skutečnosti komplexně a z úřední povinnosti; není přitom vázán tvrzeními a důkazními návrhy účastníků v duchu vyšetřovací zásady (zejm. § 20 odst. 1 a § 21 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Soud je povinen při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného rodiče vycházet nejen z fakticity jeho příjmů a jeho reálných majetkových poměrů, ale také z potenciality příjmů (nález ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1356/16). Pro určení rozsahu vyživovací povinnosti má obecný (opatrovnický) soud rovněž povinnost přihlížet k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje.
23. Jde-li o závěry obecných soudů stran stanovení běžného výživného (zpětně i do budoucna), stěžovatel v ústavní stížnosti žádné konkrétní námitky nepředkládá, pouze odkazuje na svá dřívější podání. Z ústavněprávního hlediska je proto podstatné zejména to, že obecné soudy v nyní posuzované věci provedly podrobné dokazování. Dospěly přitom k závěru, že na základě stěžovatelem předložených daňových přiznání nelze výživné stanovit, neboť takto vykazované příjmy stěžovatele jsou neúměrně nízké vzhledem k jeho profesi advokáta. Okresní soud proto při výpočtu výživného vycházel z potenciálního příjmu stěžovatele (blíže srov. bod 61 napadeného rozsudku okresního soudu). Zásadní je tu přitom skutečnost, že stěžovatel na výživu nezletilého k rukám matky ničeho nepřispíval od jejich rozchodu v červenci 2018. Lze proto zavřít, že obecné soudy dospěly na základě podrobného dokazování k závěrům, které nelze označit jako extrémní vzhledem k potenciálním výdělkům stěžovatele a jeho schopnosti a možnosti zaopatřit nezletilého nejen v rámci běžné vyživovací povinnosti, ale též při jeho zájmových (primárně) sportovních činnostech, výletech či dovolených.
24. Obecné soudy současně na dlužné výživné započetly celou řadu stěžovatelem doložených plateb (body 19 a 62 napadeného rozsudku okresního soudu), kdy krajský soud ještě nad rámec závěrů okresního soudu připustil zápočet další částky 88 946 Kč za nákup kola, servisu a dalšího sportovního vybavení (bod 14 napadeného rozsudku krajského soudu). Je přitom třeba přisvědčit námitkám stěžovatele, že obecné soudy neodůvodněně nezapočetly i platby sezónních příspěvků a letních hokejových soustředění v letech 2018 až 2023 ve prospěch A; šlo o platby ve výši 32 500 Kč. Nelze totiž souhlasit s okresním soudem, že by šlo o nadbytečné platby (viz bod 62 napadeného rozsudku okresního soudu), neboť díky těmto platbám byl nezletilý stále členem hokejového klubu a tedy i registrovaným hráčem (pro možnost následného přestupu).
25. Na druhou stranu je třeba uvést, že jde o částku svou výší tzv. bagatelní, která v posuzované věci nedosahuje ani průměrného měsíčního výdělku stěžovatele, nadto vycházející z plateb uskutečňovaných v průběhu pěti let. Ústavní soud ustáleně konstatuje, že u bagatelních částek se předpokládá, že ani případná nezákonnost rozhodnutí nebude mít za následek porušení základního práva nebo svobody, ledaže by byl účastníku řízení odepřen přístup k soudu [např. nález ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2603/17 (N 226/87 SbNU 587)] či možnost v řízení jednat [např. nález ze dne 21. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2477/12 (N 16/68 SbNU 223)] nebo by rozhodnutí vydané v tomto řízení bylo nepřezkoumatelné, případně by bylo dáno jiné srovnatelně závažné (extrémní) procesní pochybení [např. usnesení ze dne 25. 8. 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421)]. O takový případ však nyní nejde. Jakkoliv obecné soudy mohly tyto platby stěžovatele zohlednit tak, jak to učinily u jiných "nákupů", nejde o extrémní pochybení, které by mělo za následek potřebu kasace napadených rozhodnutí.
26. Hovoří-li stěžovatel o dalších platbách, které obecné soudy opomenuly započíst - platba za komunální odpad za rok 2025, jde opět o bagatelní částku, která navíc není ani uvedena v přehledu plateb zaznamenaném okresním soudem; obdobně i platby stěžovatele za startovné nezletilého na cyklistických závodech, za oblečení (trička), za servis kol, za servis lyží v souhrnné částce 4 158 Kč. Obecné soudy navíc v tomto ohledu započetly celou řadu stěžovatelem uskutečněných plateb souvisejících právě s nákupem a servisem cyklistických kol pro nezletilého a nelze jim vyčítat, pokud by nějakou platbu "opomenuly" započíst. Nelze nadto zapomínat na to, že šlo sice o platby pro nezletilého, ale tyto nijak neřešily jeho výživu jako takovou, která byla po celou dobu pouze na matce, která o nezletilého převážně většinu času pečovala. Pokud stěžovateli nebyly započteny některé platby za nákup skipasů a bikepasů "v řádu dalších jednotek tisíců korun", šlo toliko o trávení volného času s nezletilým a nikoliv o formu (náhradního) plnění vyživovací povinnosti.
C) Znalecký posudek, znalečné
27. Pokud jde o samotné dokazování, Ústavní soud nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu, přičemž ve své judikatuře opakovaně jasně vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65), ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165) a další].
28. Předně je třeba konstatovat, že obecným soudům, jakož ani Ústavnímu soudu, nepřísluší přezkoumávat správnost závěrů znaleckého posudku, ale pouze správnost postupu soudu nižší instance, potažmo obecných soudů. V nyní posuzované věci soudy provedly znalecký posudek, který nelze označit za nadbytečný, neboť mj. ověřil, že nezletilý není ani jedním z rodičů manipulován proti druhému a rovněž to, že oba rodiče jsou způsobilí k výchově nezletilého a mají k němu pozitivní vztah, stejně jako on k nim. Znalec rovněž zhodnotil osobnost nezletilého, což bezesporu dopomohlo soudu následně pochopit jeho výpověď u soudu. Pokud již soudy neprovedly stěžovatelem předložený "jiný" znalecký posudek, tento svůj postup náležitě odůvodnily (viz bod 28 napadeného rozsudku okresního soudu) a jejich postup nelze označit za svévolný. Obecné soudy totiž nejsou povinny provést všechny účastníky navrhované důkazy, pakliže takový postup zdůvodní. To vše za předpokladu, že dosavadní průběh dokazování svědčí o tom, že je možno z něj učinit takové závěry, které umožní soudu ve věci rozhodnout - tak, jako v posuzované věci [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000 (N 122/23 SbNU 191) či usnesení ze dne 28. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 1242/24].
29. Jde-li o nesouhlas stěžovatele s uložením povinnosti hradit náklady na znalečné, k problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávními přezkumu [srov. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307)]. Ústavní soud není "nejvyšším nákladovým soudem" (srov. nález ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24); jeho úkolem rozhodně není podrobná kontrola závěrů každého nákladového rozhodnutí [např. nález ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3318/21 (N 54/111 SbNU 346)]. V intencích nyní posuzované věci lze odkázat na odůvodnění okresního soudu v bodě 73 rozsudku, z něhož plyne, že náklady znaleckého zkoumání byly rozděleny mezi oba rodiče rovnoměrně, neboť znalecký posudek byl vypracován v zájmu obou rodičů a především v zájmu nezletilého a při rozhodování z něj obecné soudy vycházely. Z pohledu Ústavního soudu proto ani tyto závěry nepředstavují porušení základních práv stěžovatele.
D) Závěr
30. Lze uzavřít, že obecné soudy ve věci rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a přezkoumatelným způsobem objasnily na základě jakých úvah rozhodly. Ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a nelze než uzavřít, že nedošlo k porušení základních práv stěžovatele.
31. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatel brojí ústavní stížností formálně i proti závěrům soudů ohledně nahrazení jeho souhlasu s přestupem nezletilého do B. V ústavní stížnosti však žádné námitky k těmto závěrům obecných soudů nesměřuje a nebylo proto důvodu se jimi blíže zabývat.
32. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V rozsahu, ve kterém krajský soud změnil rozsudek okresního soudu, pak ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. srpna 2026
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu