Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Milanem Čoudkem, advokátem, sídlem [adresa] České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2026 č. j. 23 Cdo 2016/2025-323, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. května 2025 č. j. 19 Co 513/2025-283 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17. prosince 2024 č. j. 7 C 276/2022-255, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, a V. E., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále namítá porušení čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že se vedlejší účastník proti stěžovateli domáhal žalobou u Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím jako vrácení zálohy poskytnuté na cenu díla. Vedlejší účastník tvrdil, že se stěžovatelem uzavřel smlouvu o dílo, jejímž předmětem byla oprava barokní fasády domu za cenu 355 030 Kč, a že stěžovatel dílo řádně nedokončil a provedené práce vykazovaly závažné vady, které stěžovatel neodstranil ani v dodatečně poskytnuté lhůtě. Vedlejší účastník proto od smlouvy o dílo odstoupil a měl za to, že stěžovateli vznikla povinnost vrátit mu již zaplacenou část ceny díla.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II).
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že v řízení nebyla správně posouzena otázka bezdůvodného obohacení. Podle stěžovatele znalecký posudek Ing. arch. Musálka neřešil stav díla ke dni 29. 5. 2019, nýbrž stav fasády po necelých pěti letech, a proto nemohl obstát jako podklad pro závěr, že fasáda měla ke dni odstoupení nulovou hodnotu. Namítá, že ani znalec Ing. Kouba kalkulaci ceny obvyklé ke dni odstoupení neprovedl; vedlejší účastník tak neunesl důkazní břemeno. V této souvislosti poukazuje i na vyjádření Národního památkového ústavu z října 2018, z něhož dovozuje, že fasáda ke dni odstoupení od smlouvy nulovou hodnotu mít nemohla.
5. Stěžovatel dále zpochybňuje samotný znalecký posudek Ing. arch. Musálka. Tvrdí, že jeho závěry jsou založeny na domněnkách, neboť znalec neprovedl rozbor omítky ani konkrétní průzkumy a při výslechu se podle stěžovatele vyjadřoval rozporně. Namítá rovněž, že znalec není odborníkem v oboru památkové péče, nevzal v úvahu závazné stanovisko orgánu památkové péče a cenovou kalkulaci sám neprováděl. Okresní soud se podle stěžovatele s těmito rozpory nevypořádal, nesprávně vyšel z nulové hodnoty díla, nepřihlédl k částce 150 000 Kč jako k nedoplatku ceny za dílo a zmatečně dovodil předání díla, přestože stěžovatel i vedlejší účastník tvrdili, že k předání nedošlo. Tato pochybení podle stěžovatele nenapravil ani krajský soud, ani Nejvyšší soud.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Žádné takové vady Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
8. Argumentace stěžovatele je založena především na nesouhlasu s hodnocením důkazů, zejména znaleckých posudků, a se skutkovými závěry, které z nich obecné soudy učinily. Stěžovatel zpochybňuje závěr o vadnosti díla, o hodnotě jím provedených prací i o důvodnosti odstoupení vedlejšího účastníka od smlouvy o dílo. Tím však staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu nepřísluší.
9. Ve vztahu ke znaleckému dokazování Ústavní soud připomíná, že znalecký posudek je důkazem podléhajícím hodnocení soudem podle zásady volného hodnocení důkazů. Soud musí posoudit zejména jeho úplnost, přesvědčivost, podloženost obsahem znaleckého nálezu, soulad s ostatními důkazy a logičnost jeho závěrů; z posudku musí být zároveň patrné, z čeho znalec vyšel, jak k těmto zjištěním dospěl a na základě jakých úvah učinil svůj závěr [srov. nález ze dne 28. 6. 2022 sp. zn. I. ÚS 1785/21 (N 80/112 SbNU 209), body 18 až 23]. Přezkum Ústavního soudu se však omezuje na posouzení, zda obecné soudy při hodnocení znaleckého dokazování nepostupovaly svévolně, nelogicky či v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
10. Takové pochybení Ústavní soud neshledal. V řízení byly provedeny dva znalecké posudky, a to posudek předložený vedlejším účastníkem a posudek znalce ustanoveného soudem; soudem ustanovený znalec byl rovněž vyslechnut. Obecné soudy vysvětlily, proč považují znalecké závěry za přesvědčivé, proč z nich vycházejí při posouzení vad díla i hodnoty provedeného plnění a proč nepřisvědčily námitkám stěžovatele proti odbornosti znalců a použitelnosti jejich posudků. Závěry obecných soudů proto nelze označit za svévolné ani ústavně neudržitelné.
11. Ústavněprávní roviny nedosahují ani ostatní námitky stěžovatele. Otázkou předání díla, důvodností odmítnutí jeho převzetí, odstoupením od smlouvy i tvrzeným započtením se obecné soudy zabývaly a své závěry odůvodnily. Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí porušila ústavně zaručená práva stěžovatele; stěžovatel ostatně ústavněprávní rozměr svých námitek blíže nekonkretizuje.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 2. července 2026
Jan Svatoň v. r. předseda senátu