Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 26. 5. 2021 č. j. 27 Co 61/2021-393 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2022 č. j. 22 Cdo 115/2022-494, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, Okresní soud v Chrudimi v řízení o vypořádání společného jmění manželů rozsudkem ze dne 8. 4. 2020 č. j. 14 C 16/2016-322 nařídil prodej nemovitých věcí, a to pozemků parc. č. X1, parc. č. X2, parc. č. X3, a parc. č. st. X4, jehož součástí je dům č. p. X5, vše v k. ú. [k.ú.], ve veřejné dražbě. Do vlastnictví žalobce přikázal movité věci, zůstatek na účtu o stavebním spoření, zůstatek z účtu u Komerční banky, a. s., a pohledávku za plyn a pohledávku Komerční banky, a. s. Do vlastnictví stěžovatelky přikázal zůstatek na účtu ze smlouvy o stavebním spoření, zůstatek na účtu u Fio banky, a. s., a movitou věc. Dále uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci na vypořádání podílů částku 142 824 Kč.
3. Krajský soud změnil rozhodnutí nalézacího soudu výše citovaným rozsudkem tak, že nařídil prodej pozemků parc. č. X2 a parc. č. st. X4, jehož součástí je dům č. p. X5, vše v k. ú. [k.ú.] ve veřejné dražbě s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen po odečtení nákladů každému jednou polovinou. Do vlastnictví žalobce přikázal pozemky parc. č. a X3 parc. č. X1 v k. ú. [k.ú.] (dále jen "nemovitosti"), movité věci, aktiva a pasiva z podnikání pod obchodní firmou Z. K., zůstatek na účtu ze smlouvy o stavebním spoření, zůstatek na účtu u Komerční banky, a. s., a uložil mu povinnost zaplatit žalované na vyrovnání podílů částku 78 676 Kč, ostatní výroky potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení i účastníků. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že odvolací soud se při vypořádání práv k nemovitostem řídil podpůrně ustanovením § 1147 o. z., přitom ale velmi selektivně přihlížel jen k některým judikatorním vodítkům výkladu této normy. Soud učinil primárním pravidlo finanční bonity účastníka ve spojení s jeho vůlí nemovitost získat, což neodpovídá zásadě rovnosti a zákazu diskriminace, která může být vnímána v tom, že stěžovatelka byla aktuálně povinnou v exekučním řízení. Dále stěžovatelka namítá, že dovolací soud vyhodnotil dovolání jako nepřípustné v režimu dovolacího řízení, tedy bez právně významných otázek hmotného práva a bez formulace otázek procesní povahy, přestože žádný předpis neukládá dovolateli přímo formulovat otázku v lingvistickém smyslu, nýbrž předat materii, z níž se otázka podává. Diskriminační pasáž dovolací soud neřešil dle stěžovatelky vůbec.
5. Ústavní soud konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. Text dovolání k Nejvyššímu soudu a text ústavní stížnosti jsou téměř totožné, přestože jsou na jejich obsah kladeny právními předpisy rozdílné nároky. Z tohoto důvodu ústavní stížnost téměř postrádá ústavněprávní argumentaci týkající se porušení základních lidských práv stěžovatelky a v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před obecnými soudy. Úvahy obecných soudů se však zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy.
7. Nad rámec již uplatněných námitek, které byly obecnými soudy řádně vypořádány, stěžovatelka brojí proti povinnosti exaktní formulace otázky v dovolání Nejvyššímu soudu. Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu však tato povinnost nevyplývá. Nejvyšší soud k formulované otázce konstatuje, že se jedná o polemiku se skutkovým stavem, a tudíž se nejedná o dovolací důvod dle § 241a o. s. ř. Nad rámec této skutečnosti přesto Nejvyšší soud osvětlil, že odvolací soud při svém rozhodování vzal v potaz všechny relevantní skutečnosti, ne pouze stěžovatelkou tvrzenou finanční bonitu a vůli nemovitosti získat. Stejným způsobem postupoval v případě námitek týkajících se překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, posouzení jiné právní otázky a přikázání nemovitostí žalobci za neaktuální náhradu. Ústavní soud ověřil, že se Nejvyšší soud dovoláním stěžovatelky řádně zabýval a v odůvodnění rozhodnutí rozvedl, proč nebyly splněny náležitosti dovolání vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř.
8. Ústavní soud neshledal protiústavnost v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým došlo k odmítnutí stěžovatelčina podaného dovolání. Stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti, což je však jeho obligatorní náležitostí [k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, publikované pod č. 460/2017 Sb., nebo nález sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. 5. 2017 (N 70/85 SbNU 247).
9. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. prosince 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu