III. ÚS 133/06

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 19. 1. 2006 napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, čj. Nco 237/2005-74, jímž bylo rozhodnuto, že soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. M. Formánek, JUDr. J. Nováková a JUDr. P. Vrcha nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod spisovou značkou 19 C 129/2002 a u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod spisovou značkou 8 Nc 172/2005. Tato ústavní stížnost byla u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. III. ÚS 133/06. Ústavní stížností ze dne 19. 1. 2006 napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2005, čj. Nco 225/2005-81, jímž bylo rozhodnuto, že soudci Krajského soudu v Ústí nad Labem JUDr. M. Formánek, JUDr. J. Nováková a JUDr. P. Vrcha nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod spisovou značkou 19 C 130/2002 a u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod spisovou značkou 8 Nc 173/2005. Tato ústavní stížnost byla u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. III. ÚS 136/06. Ústavní stížností ze dne 13. 2. 2006 napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 30. 11. 2005, čj. 35 Nc 71/2005-156, jímž bylo rozhodnuto, že soudkyně Okresního soudu v České Lípě JUDr. J. Š. a JUDr. I. Lukášová nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodnutí věci vedené pod sp. zn. 9 C 21/2003. Tato ústavní stížnost byla u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. III. ÚS 193/06. Stěžovatel ve všech těchto ústavních stížnostech tvrdí, že uvedení soudci jsou podjatí z důvodu politického a společenského tlaku na soudce, vytvořeného v ČR ve vztahu k jeho kauzám. Argumentuje přitom tzv. teorií zdání, podle níž nestačí, že soudce je subjektivně nestranný, ale musí se jako takový jevit v očích účastníků řízení a veřejnosti, a na podporu svého tvrzení poukazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01 (konkrétně argument o objektivní úvaze, zda lze mít vzhledem k okolnostem případu za to, že by soudce podjatý být mohl) a sp. zn. I. ÚS 167/94 (argument, dle něhož postačí, že lze mít pochybnosti o podjatosti), jakož i na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie (argument vycházející z toho, že vyloučený je soudce, u něhož se vzhledem k jeho způsobu jednání a chování během řízení vytvořil takový vztah k věci nebo účastníkům, že lze objektivně pochybovat o jeho nepodjatosti). Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na výroky "politických špiček", jež byly vysloveny po vydání soudních rozhodnutích ve prospěch stěžovatele, jakož i na konkrétní reakce představitelů moci zákonodárné a výkonné, a tvrdí, že politický tlak vytvořený na soudce v ČR může prokazatelně ovlivnit jejich rozhodování v jeho věcech. Stěžovatel s ohledem na jím vyvozovanou podjatost soudců tvrdí, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a domáhá se, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil. V ústavní stížnosti, původně vedené pod sp. zn. III. ÚS 193/06, stěžovatel navíc poukazuje na to, že na základě sdělení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2005 má důvod se domnívat, že obecné soudy zasílají na žádost Ministerstva spravedlnosti ČR tomuto pravidelné zprávy o průběhu jeho sporů, což pokládá za nepřípustný zásah moci výkonné do moci soudní, neboť tak jsou sledováni soudci, kteří v jeho věcech rozhodují, čímž je na ně vytvářen soustavný tlak. Dále stěžovatel tvrdí, že neexistuje v ČR soudce, který by byl při rozhodování jeho věci skutečně nestranný a nezávislý, a domnívá se, že spravedlivého posouzení věci by se mu mohlo dostat v rámci právního prostoru Evropské unie. Jak totiž vyplývá podle stěžovatele z čl. 6 odst. 1 Smlouvy o EU, je EU založena na zásadách svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a právního státu. Protože stěžovatel nenalezl žádné rozhodnutí Evropského soudního dvora v Lucemburku, které by již odpovědělo na otázku, zda lze toto ustanovení interpretovat tak, že lze za určitých předpokladů přenést rozhodovací pravomoc ze soudů jednoho členského státu na soudy jiného členského státu, má za to, že tato otázka ještě vyřešena ESD nebyla. Proto navrhl, aby Ústavní soud dle čl. 234 Smlouvy o založení ES předložil ESD následující předběžnou otázku: "Je obsaženo v čl. 6 Smlouvy o EU výslovně nevyjádřené pravidlo zavazující členský stát EU k přenesení rozhodovací pravomoci svých soudů na soudy jiného členského státu v případě, že vlastní soudy ztratí v rozhodování svou nestrannost a nezávislost? Pokud odpověď na otázku č. 1 bude záporná, obsahuje komunitární právo jinde výslovně nevyjádřené pravidlo zavazující členský stát k přenesení rozhodovací pravomoci svých soudů z důvodů vyjádřených v otázce č. 1? Pokud bude znít odpověď kladně, je významné pro určení soudu jiného členského státu občanství/domicil osoby, jejíž věc má být projednána v jiném členském státě unie? Pokud odpověď Evropského soudního dvora bude znít i tentokráte kladně, je nutné předložit věc k rozhodnutí soudu tohoto státu, jehož je osoba občanem, nebo kde má domicil?" Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnosti, jež jsou samy co do svého obsahu totožné, resp. velmi podobné, směřují proti rozhodnutím vydaných ve věcech, jejichž skutkový základ i právní aspekty jsou stejné, byly z důvodu hospodárnosti řízení v souladu s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, spojeny ke společnému řízení a rozhodnutí. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavních stížností (§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že tomu tak není. Obsahově totožnou ústavní stížností stěžovatele, jako jsou ústavní stížnosti původně vedené pod sp. zn. III. ÚS 133/06 a III. ÚS 136/06, se totiž Ústavní soud zabýval např. ve svém usnesení ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. IV. ÚS 21/06, a ze dne 2. 3. 2006, sp. zn. IV. ÚS 16/06, a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. Obsahově totožnou ústavní stížností stěžovatele, jako je ústavní stížnost původně vedená pod sp. zn. III. ÚS 193/06, se pak Ústavní soud zabýval např. ve svém usnesení ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 71/06, a taktéž dospěl k tomu, že jde o zjevně neopodstatněný návrh. Vzhledem k tomu, že III. senát Ústavního soudu se se závěry uvedenými v citovaných usneseních plně ztotožňuje, nezbylo mu, než nyní posuzované ústavní stížnosti, jakož i shora označený návrh - s odkazem na odůvodnění předchozích, výše označených rozhodnutí Ústavního soudu - mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrhy zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2006