Usnesení ze dne 27. 12. 2011
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně čtvrtého senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného ve věci stěžovatele P. C., právně zastoupeného advokátem JUDr. Petrem Jakubcem, Ueltzhöffer Balada, Klimentská 10, Praha 1, o námitce podjatosti, takto:
Výrok
Soudce J. M. není z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1359/11 vyloučen.
Odůvodnění
Ve shora uvedené věci byl v souladu s ustanovením § 40 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle rozvrhu práce Ústavního soudu, v platném a účinném znění, ustanoven soudcem zpravodajem Jiří Mucha, který rozhoduje ve III. senátě společně s J. M. a V. K..
Dne 2. 6. 2011 byl Ústavnímu soudu doručen přípis stěžovatele, v němž uvádí, že soudce J. M. by měl být vyloučen z projednávání a rozhodování o ústavní stížnosti, jelikož jej stěžovatel považuje vůči své osobě za podjatého. Důvodem je pak především ta skutečnost, že v minulosti byl jmenovaný soudce na základě vlastního návrhu, a to usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 259/05 ze dne 19. 10. 2005 a usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 636/06 ze dne 18. 9. 2006, vyloučen z projednávání a rozhodnutí o dvou jiných ústavních stížnostech stěžovatele. V obou případech odůvodnil Ústavní soud vyloučení soudce J. M. tím, že výroky stěžovatele o soudci J. M. jsou způsobilé vyvolat pochybnosti o nepodjatosti soudce, neboť by mohly vzbudit antipatie vůči stěžovateli. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v mezidobí nijak nezměnil své názory ani postoj vůči osobě J. M., nadále s nimi v plném rozsahu souhlasí a zcela se s nimi ztotožňuje, je dle jeho názoru nepochybné, že vzhledem k poměru soudce J. M. k osobě stěžovatele, lze mít důvodné pochybnosti o jeho nepodjatosti. Přípisem ze dne 19. 12. 2011 se k námitce podjatosti vyjádřil soudce Ústavního soudu J. M., který uvedl, že k samotnému předmětu ústavní stížnosti, ke stěžovateli a ani k účastníkům řízení nemá žádný osobní vztah a necítí se být podjatý. Současně uvedl, že ve věcech P. C., vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 259/05, III. ÚS 636/06, III. ÚS 718/06, III. ÚS 1150/10, III. ÚS 1405/10, III. ÚS 2129/10 a III. ÚS 3268/10, připustil ve svých vyjádřeních možnost, že mohla vzniknout pochybnost o jeho podjatosti, a to s ohledem na hrubě urážlivou formu stěžovatelových námitek. V právě projednávané věci je situace jiná snad jen v tom, že stěžovatel ve své námitce podjatosti urážlivé výroky explicite neformuluje, nicméně sděluje, že se svými dřívějšími výroky... nadále v plném rozsahu souhlasí a zcela se s nimi ztotožňuje. Závěrem pak poukázal J. M. na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2011 ve věci III. ÚS 3268/10, v němž bylo při stejném skutkovém základě rozhodnuto o jeho případné podjatosti jinak, než ve výše uvedených případech.
Čtvrtý senát Ústavního soudu se v minulosti k otázce podjatosti soudce J. M. ve vztahu k již vyřčeným výrokům P. C. vyjádřil ve svém usnesení ze dne 10. 1. 2011 sp. zn. III. ÚS 3268/10, přičemž, pokud nedojde ke směně okolností, nemá důvod své závěry měnit. V uvedeném usnesení čtvrtý senát mimo jiné uvedl, že dle ustanovení § 36 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Dle odst. 2 téhož ustanovení je soudce také vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Dne 15. listopadu 2010 vydal Ústavní soud nález sp. zn. I. ÚS 517/10 (in http://nalus.usoud.cz), ve kterém podrobně rozvedl otázku možné podjatosti soudce z hlediska jeho bývalého členství v KSČ. V této souvislosti Ústavní soud konkrétně v bodu 124 uvedl: "Je pouze nezbytné vyhnout se nepodloženým útokům proti soudní moci" (srov. např. rozsudek ESLP ve věci Hrico proti Slovensku ze dne 20. července 2004 č. 49418/99 in databáze HUDOC http://www.echr.coe.int/ECHR). ESLP rovněž judikoval, že při realizaci svobody projevu "...je nutné vzít v potaz zvláštní úlohu soudní moci ve společnosti. Jako ochránkyně spravedlnosti, jež představuje zásadní hodnotu právního státu, musí soudní moc požívat důvěry veřejnosti, pokud má být v plnění svých úkolů úspěšná. Může se tudíž jevit jako nezbytné chránit tuto důvěru před destruktivními útoky, které jsou zjevně neopodstatněné, zejména s ohledem na skutečnost, že kritizovaní soudci mají povinnost zachovávat zdrženlivost, která jim brání reagovat." (srov. rozsudek ve věci Prager a Oberschlick proti Rakousku ze dne 26. dubna 1995, stížnost č. 15974/90, bod 34.). "Je nutné vystříhat se projevům zásadně, v samém základě zpochybňujícím kompetenci soudního orgánu konat své funkce" (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 Ads 41/2008, dostupný na www.nssoud.cz). V již zmiňovaném rozsudku ESLP ve věci Hrico proti Slovensku ESLP také uvedl, že: "Pro práci soudů jako garantů spravedlnosti v právním státě je však nezbytné, aby požívaly veřejnou důvěru. Mají být tedy proto chráněny před neopodstatněnými útoky i vzhledem k tomu, že soudci podléhají povinnosti mlčenlivosti, která jim brání na útoky reagovat". Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb. představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")]. Soudce tak lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen vskutku ze závažných důvodů, které soudci reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě. Nestrannost soudce dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska. Subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující oprávněné pochybnosti v tomto ohledu. Subjektivní náhled soudce J. M. nevyloučil vznik pocitu antipatie vůči stěžovateli, na druhé straně je třeba vzít v úvahu, že stěžovatel zcela mechanicky opakovaně namítl podjatost konkrétního soudce Ústavního soudu s odkazem na výroky, které o něm on sám přednesl. Stěžovatel tak předpokládá, že Ústavní soud bez dalšího každého soudce, o kterém stěžovatel učiní výroky obdobného charakteru, vyloučí z projednávání a rozhodování věci již jen kvůli učiněným výrokům. Ze zásady nestrannosti a nezávislosti soudce (čl. 82 odst. 1 Ústavy) vyplývá, že osobní nestrannost soudce se předpokládá, není-li důkazu o opaku, který v posuzované věci předložen nebyl. Osobní vztah soudce ke stěžovateli pak dán není, a ani stěžovatel to netvrdí. Pokud jde o objektivní kritérium, má pro posouzení námitky podjatosti klíčový význam ustanovení § 36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb. a jde o to určit, zda nezávisle na osobním chování soudce existují některé ověřitelné skutečnosti, které mohou vzbuzovat pochybnosti o jeho nestrannosti. Jde zde mimo jiné o důvěru, jakou musí soudy v demokratické společnosti vzbuzovat u osob podléhajících jurisdikci státu, a zejména u stran sporu. Rozhodujícím prvkem je to, zda příslušné obavy mohou být pokládány za objektivně opodstatněné [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 29. března 2001 D. N. proti Švýcarsku č. 27154/95, in databáze HUDOC http://www.echr.coe.int/ECHR]. Za objektivní přitom nelze považovat to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti, které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že konkrétní soudce má k věci určitý, nikoliv nezaujatý vztah [srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. října 2010 sp. zn. I. ÚS 370/04 (N159/35 SbNU 181)]. Ústavní soud neshledal zjistitelné skutečnosti, které by mohly vyvolat pochybnosti o nestrannosti soudce J. M.. Lze konstatovat, že výtky stěžovatele ani z objektivního úhlu pohledu nejsou samy o sobě dostačující vyvolat pochybnosti o jeho nestrannosti a proto není možné říci, že by případné obavy stěžovatele z podjatosti soudce mohly být považovány za objektivně odůvodněné. Čtvrtý senát vzal v úvahu výše uvedené závěry a konstatuje, že s ohledem na vývoj judikatury Ústavního soudu a ESLP nebyly v nyní posuzované věci zjištěny žádné kvalifikované okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti soudce J. M.. Uvedené zvýrazňuje i fakt, že v návaznosti na nález sp. zn. I. ÚS 517/10 soudce J. M. (stejně jako ostatní soudci Ústavního soudu) dobrovolně zveřejnil existenci svého členství v KSČ v letech 1960 - 1969 (kdy z této politické strany na vlastní žádost vystoupil). Jmenovaný soudce nemá k věci ani ke stěžovateli z hlediska ustanovení § 36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb. žádný významný vztah, který by mohl představovat důvod pro jeho vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci, přičemž ani vznesené námitky stěžovatele nemohou být ve smyslu uvedeného ustanovení důvodem pro vyloučení soudce. Z výše uvedených důvodů čtvrtý senát Ústavního soudu návrh stěžovatele na vyloučení soudce J. M. z projednávání a rozhodování ve věci sp. zn. III. ÚS 1359/11 zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. prosince 2011
Michaela Židlická předsedkyně senátu Ústavního soudu
Usnesení ze dne 13. 9. 2012
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy J. M., soudce Vladimíra Kůrky a soudce zpravodaje Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele P. C., zastoupeného JUDr. Petrem Jakubcem, advokátem v Praze 1, Klimentská 10, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. března 2011 č. j. 22 C 33/2005-506, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností ze dne 11. 5. 2011 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 9. března 2011 č. j. 22 C 33/2005-506, kterým bylo v řízení o stěžovatelově žalobě na vydání věci, směřující proti žalované J. H., rozhodnuto, že změna žaloby provedená podáním žalobce podaným u soudu dne 21. 10. 2009 se podle ustanovení § 95 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") nepřipouští, jelikož výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změně návrhu, přičemž tvrdil, že vydáním tohoto rozhodnutí bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu poskytovanou způsobem, který stanoví zákon, ve smyslu čl. 90 Ústavy České republiky, a právo vlastnit majetek a právo na jeho ochranu ve smyslu čl. 11 Listiny. Ústavní stížnost pak stěžovatel doplnil podáním ze dne 11. 8. 2011, v němž tvrdil, že bylo porušeno i jeho ústavně zaručené právo ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti stěžovatel dále pak navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení (§ 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), příp. aby mu vzniklé náklady právního zastoupení zaplatil stát (§ 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V podání ze dne 1. 6. 2011 vznesl stěžovatel námitku podjatosti J. M., soudce Ústavního soudu, o které Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 27. 12. 2011 č. j. IV. ÚS 1359/11-73 tak, že jmenovaný soudce není vyloučen z projednávání a rozhodování dané věci. V podání ze dne 17. 1. 2012 stěžovatel znovu uplatnil námitku podjatosti tohoto soudce. V obsáhlé ústavní stížnosti, která však z velké části obsahuje - z hlediska toho, co je předmětem ústavní stížnosti - irelevantní tvrzení, a jejíž obsah by tudíž bylo zbytečné podrobně reprodukovat, stěžovatel namítá, že v důsledku napadeného usnesení se nemůže domáhat ochrany svých subjektivních práv, přičemž vyslovuje nesouhlas s tím, že výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu (doplněném eventuálním petitu). V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadené usnesení bylo vydáno soudkyní Mgr. Andreou Pešlovou, a to poté, co byly, na základě námitky podjatosti vznesené stěžovatelem, vyloučeny dvě soudkyně. V této souvislosti poukázal na tehdy platný rozvrh práce obvodního soudu, dle něhož má jmenovaná soudkyně rozhodovat ve věcech občanskoprávních v senátu 39 C a její specializací mají být věci s cizím prvkem, a namítl, že o takovou věc v jeho případě nešlo a že v tomto rozvrhu není popsána přesná metoda přidělování věcí jednotlivým senátům (soudcům), a tudíž není zřejmé, jakým způsobem a z jakých konkrétních důvodů byla věc přidělena právě této soudkyni. Tvrdí taktéž, že proti danému postupu nemůže brojit jinak než ústavní stížností. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost obvodnímu soudu, který ve svém vyjádření uvedl, že věc byla přidělena místopředsedou soudu po vyloučení soudkyně JUDr. Marie Sinevičové a že stěžovatel soustavně napadá každého soudce, který nevyhoví nějakému jeho požadavku. K tomu dodal, že "zákon o soudech a soudcích nestanoví žádné pravidlo, podle jakého klíče by měly být spisy vyloučených soudců přidělovány jinému soudci ani povinnost toto pravidlo určit v rozvrhu práce". Dále sdělil, že stěžovatel mohl své nároky (uplatňované eventuálním petitem) uplatnit samostatnou žalobou, a tudíž nemůže být napadeným rozhodnutím nijak postižen. Podotkl také, že rozšíření žaloby se týkalo i nároku nemajetkové újmy a výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, neboť se nijak výše finanční náhrady netýkalo. Jde-li o námitku porušení práva na zákonného soudce, obvodní soud uvedl, že jmenované soudkyni jsou přidělovány věci s cizím prvkem a daný nápad je dorovnáván do výše 50 % nápadu věcmi občanskoprávními bez specializace (pokud tedy nenapadne věc s cizím prvkem, řeší ostatní napadající věci bez cizího prvku). V replice k tomuto vyjádření stěžovatel uvedl, že mezi původní a změněnou žalobou existuje skutková souvislost (resp. že rozšíření žaloby vychází ze stejného skutkového stavu, mezi původní a "rozšířenou" žalobou existuje skutková souvislost a dosavadní výsledky dokazování, které jsou prakticky nulové, lze použít i pro řízení o změněném návrhu). Obvodnímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu skutečnost, že by mohl být jeho nárok promlčen. Stěžovatel dále uvedl, že vyjádření soudu potvrzuje, že přidělování věcí se neřídí předem stanoveným klíčem, nýbrž závisí na úvaze předsedy, resp. místopředsedy soudu, kterýžto postup má být netransparentní a nepředvídatelný.
Ústavní soud se - vzhledem k námitce podjatosti J. M., obsažené v podání ze dne 17. 1. 2012 - nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny zákonné podmínky předložení věci jinému senátu k rozhodnutí o vyloučení soudce (§ 38 odst. 1, § 63 zákona o Ústavním soudu, § 15b o. s. ř.), a dospěl k závěru, že nikoliv, neboť stěžovatel v tomto svém podání ve své podstatě polemizuje se závěry, k nimž dospěl IV. senát Ústavního soudu, když rozhodoval o stěžovatelově předchozí námitce, přičemž žádné nové skutečnosti neuvádí (§ 15b odst. 3 o. s. ř.). Následně Ústavní soud zkoumal, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s názorem obvodního soudu ohledně otázky, zda byly naplněny podmínky ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř., Ústavní soud odkazuje na svou judikaturu, ze které plyne, že usnesení (snad až na zcela výjimečné případy, mezi které v žádném případě nelze počítat jeho věcnou nesprávnost) postrádá způsobilost - a to vzhledem ke své toliko procesní povaze - k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod účastníka daného soudního řízení, primárně pak do práva na spravedlivý proces [viz např. usnesení ze dne 10. 11. 2011 sp. zn. III. ÚS 385/11, včetně odkazů zde obsažených (dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz)]. Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že jeho nárok může být promlčen a že se tak nemůže domoci svých práv, daný argument neobstojí, neboť stěžovatel mohl (a měl) svůj nárok včas uplatnit u soudu (samostatnou) žalobou. Namítá-li stěžovatel porušení svého práva na zákonného soudce, vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nepovažoval za potřebné se danou otázkou zabývat, navíc by takový postup byl v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, resp. principem minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti soudů obecných, neboť stěžovatel tuto svou námitku může uplatnit proti rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé v odvolání (případně i žalobě pro zmatečnost), a Ústavní soud by svým rozhodnutím předjímal rozhodnutí obecných soudů. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k danému výsledku řízení nemohl Ústavní soud vyhovět návrhům stěžovatele na to, aby uložil účastníkovi řízení nahradit stěžovateli náklady řízení, resp. aby rozhodl, že náklady (právního) zastoupení stěžovateli nahradí stát (srov. § 62 odst. 4 a § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2012
J. M. v. r. předseda senátu Ústavního soudu