Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

NálezVyhověno odmítnuto pro nepřípustnost

Spisová značka

III. ÚS 1508/26: Nesprávné odmítnutí dovolání pro nenapadení všech samostatných důvodů v rozhodnutí odvolacího soudu

Téma · generováno AIPřípustnost dovolání a samostatné nosné důvody

Soud: Ústavní soudDatum rozhodnutí: 5. 11. 2026Vyhlášení: 12. 11. 2026Zpravodaj: Hulmák MilanTyp řízení: O ústavních stížnostechECLI:CZ:US:2026:3.US.1508.26.1
Další údaje
Navrhovatel: STĚŽOVATEL - PODotčený orgán: SOUD - NS SOUD - MS Praha SOUD - OS Praha 10Napadený akt: rozhodnutí souduPodání: 1. 6. 2026Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti

Shrnutí · generováno AI

Spor se týkal nákladů na odtah a parkování vozidel. Nejvyšší soud dovolání odmítl s tím, že nebyl napaden také závěr o bezdůvodném obohacení. Ústavní soud ale uzavřel, že tento závěr byl jen podpůrný, usnesení Nejvyššího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu posouzení.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Pravidlo o nepřípustnosti dovolání při nenapadení všech samostatných nosných důvodů nelze podle § 237 občanského soudního řádu aplikovat mechanicky. Další důvod musí být skutečně svébytným nosným důvodem rozhodnutí, nikoli jen dílčí či podpůrnou úvahou. Odmítnutí dovolání, ač tento předpoklad není splněn, porušuje právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Současně však zdůrazňuje, že při posuzování přípustnosti dovolání nelze uvedené pravidlo o vícerých samostatných důvodech aplikovat mechanicky nebo dokonce na případy, kdy rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti na vícerých samostatných důvodech nestojí.
    Zobrazit v textu
  • Toto pravidlo lze uplatnit pouze tehdy, pokud druhý (resp. další) důvod představuje skutečně svébytný nosný důvod rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli pouze dílčí či podpůrnou úvahu.
    Zobrazit v textu
  • Stěžovatelčino dovolání tudíž odmítl pro nepřípustnost za situace, kdy pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Stěžovatelce tím upřel právo na přístup k dovolacímu soudu za zákonem stanovených podmínek, čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Kopa logistic networks ČR s. r. o., sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Pavlem Kiršnerem, LL.M., advokátem, sídlem [adresa] Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2026 sp. zn. 25 Cdo 96/2026, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. července 2025 sp. zn. 72 Co 186/2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. ledna 2025 sp. zn. 46 C 136/2024, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Správy služeb hlavního města Prahy, sídlem [adresa] Praha 8, zastoupené JUDr. Karolinou Besser, advokátkou, sídlem [adresa] Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Výrok

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2026 sp. zn. 25 Cdo 96/2026 bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na přístup k soudu za zákonem stanovených podmínek podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2026 sp. zn. 25 Cdo 96/2026 se ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") v celém jejich rozsahu, a to z důvodu tvrzeného rozporu s čl. 36 odst. 1 a 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu se podává, že vedlejší účastnice se domáhala vůči stěžovatelce náhrady nákladů vynaložených na odtah a odstavné parkování tří vozidel (návěsů) provozovaných stěžovatelkou. Konkrétně dne 28. 4. 2021 se na pozemní komunikaci vlastněné fyzickou osobou (tj. ve vlastnictví jiného subjektu než hl. m. Praha coby zřizovatele vedlejší účastnice) nacházela tři vozidla provozovaná stěžovatelkou. Tato vozidla měla bránit bezpečnému vjezdu do přilehlého průmyslového a technologického areálu. Přivolaná hlídka Policie České republiky (dále jen "policie") nařídila jejich odtah, neboť představovala překážku silničního provozu. Odtahem policie pověřila vedlejší účastnici, jejíž pracovník však na místě seznal, že k odtahu vozidel nestačí běžné technické vybavení. Odtah proto fakticky provedla jiná společnost, která v souvislostí s tím vystavila vedlejší účastnici dne 3. 5. 2021 fakturu za odtah vozidla na částku 24 037,86 Kč a dne 4. 5. 2021 fakturu za odtah vozidla na částku 6 798,07 Kč (celkem tedy společnost fakturovala 30 835,93 Kč). Policie stěžovatelku následně vyrozuměla o odtahu vozidel, důvodu odtahu a o místě jejich odtažení. Poté byla vozidla stěžovatelce z odstaveného parkoviště vydána oproti podpisu protokolu o jejich odtahu. Vedlejší účastnice se u obvodního soudu domáhala zaplacení částky 115 550 Kč, jež tvoří cena za odtah tří vozidel (5 700 Kč) a parkovné a střežení vozidel na odtažném parkovišti (100 750 Kč + 3 550 Kč + 5 550 Kč). Maximální cena za jeden nucený odtah vozidla dle § 2 odst. 1 písm. a) nařízení č. 2/2013 Sb. hl. m. Prahy, o maximálních cenách za nucené odtahy vozidel včetně jejich střežení na parkovišti, účinném od 1. 4. 2013 do 1. 9. 2024, je 1 900 Kč. Nárokovaná částka za odtah vozidel je tak součtem tří maximálních cen jednotlivých odtahů.

3. Obvodní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce (žalované) povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 115 550 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Obvodní soud vycházel z § 45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., zákon o provozu na pozemních komunikacích (dále jen "zákon o silničním provozu"), podle kterého rozhoduje o odstranění vozidla tvořícího překážku provozu na pozemní komunikaci mj. příslušník policie, přičemž takové vozidlo odstraní na náklad jeho provozovatele. Stěžovatelka nebrojila proti pokynu příslušníka policie k odstranění vozidel z veřejně přístupné účelové komunikace ve správním soudnictví. Jelikož obvodní soud nemá v občanskoprávním řízení pravomoc přezkoumávat zákonnost a správnost tohoto pokynu, považoval jej za bezvadný. Prokazatelně vznikly náklady, resp. škoda v důsledku nutnosti zajištění odtahu stěžovatelčiných vozidel právě vedlejší účastnici (coby příspěvkové organizaci zřízené zastupitelstvem hl. m. Prahy, oprávněné k provádění odtahů vozidel na příkaz policie a k jejich střežení). Na tom nic nemění ani skutečnost, že odtah musela z technických důvodů na žádost vedlejší účastnice zajistit jiná společnost. Aktivní věcná legitimace vedlejší účastnice byla proto dána. Podle obvodního soudu byla rovněž dostatečně doložena i výše vzniklé škody. Obvodní soud v odůvodnění poukázal také na nález sp. zn. III. ÚS 150/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 128/31 SbNU 149), z něhož plyne, že "ustanovení § 45 odst. 1 koncipuje objektivní odpovědnost toho, kdo způsobil překážku provozu na pozemních komunikacích tak, že musí překážku neprodleně odstranit, a pokud tak neučiní, tak uhradit náklady na její odstranění vlastníku pozemní komunikace...závazkový vztah, podle § 45 odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích, je založen způsobením škody, jež je dána náklady na odstranění vozidla. Tento vztah přitom vzniká mezi provozovatelem vozidla a osobou, jež byla k nucenému odtahu vozidla oprávněna a jíž vznikla škoda". Obvodní soud ze všech uvedených důvodů žalobě v plném rozsahu vyhověl.

4. Městský soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Ztotožnil se s argumentací obvodního soudu. Povinnost k odstranění překážky měla primárně stěžovatelka coby provozovatel vozidla. Pokud za něj tuto povinnost splní někdo jiný, pak má provozovatel povinnost hradit náklady na odtah vozidla. Právě vedlejší účastnici vznikla škoda způsobená provedením odtahu vozidel a jejich střežením na odstavném parkovišti. Proto jí svědčí žalobou uplatněné právo. Navíc i pokud by nebylo možné dovodit právo vedlejší účastnice podle § 45 zákona o silničním provozu, jelikož hl. m. Praha nebylo vlastníkem pozemku, z něhož byla vozidla odtažena, svědčilo by jí právo na úhradu vynaložených nákladů z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Správa služeb totiž plnila za stěžovatelku to, co stěžovatelka měla po právu plnit sama.

5. Stěžovatelka podala dovolání, neboť rozsudek městského soudu podle jejího názoru závisel na vyřešení doposud neřešené otázky hmotného práva. Specifikovala ji jako otázku vzniku závazkového vztahu z titulu udělení pokynu k odtahu vozidla z veřejně přístupné účelové komunikace ve vlastnictví fyzické osoby, a to mezi provozovatelem vozidla a tím, kdo odtah fakticky provedl, provedla-li odtah osoba odlišná od vlastníka komunikace. Dále vymezila otázku závaznosti pokynu policisty pro jakoukoli další osobu odlišnou od provozovatele vozidla nebo vlastníka komunikace (tj. zda pokyn policie k provedení odtahu automaticky zakládá aktivní legitimaci osobě, která tento pokyn vykoná, bez ohledu na splnění podmínek dle § 45 zákona o silničním provozu).

6. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné. Uvedl, že předpoklad přípustnosti dovolání není splněn v případě, kdy závěr o důvodnosti či nedůvodnosti žaloby je založen současně na dvou (či více) nezávislých důvodech, avšak dovoláním je napadena správnost jen jednoho z nich. Sama okolnost, že jeden z důvodů neobstojí, nemůže mít vliv na správnost rozhodnutí, jestliže druhý důvod nutě obstojí, neboť nebyl napaden dovoláním. V takovém případě pak není zapotřebí se správností důvodu, který byl dovoláním napaden, zabývat, neboť to pro celkový závěr odvolacího soudu není významné (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1374/96 ze dne 8. 12. 1997, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, č. 2). Závěr, že vedlejší účastnici svědčí vůči stěžovatelce právo na náhradu vynaložených nákladů z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení dle § 2991 občanského zákoníku, byl městským soudem jednoznačně formulován a byl jedním z nosných důvodů jeho rozsudku. Úvahy o tom, že stěžovatelka by byla povinna uhradit vedlejší účastnici požadovanou částku přinejmenším z titulu bezdůvodného obohacení, by přitom mohly obstát i samostatně (nález sp. zn. IV. ÚS 3023/24 ze dne 7. 5. 2025). Tento samostatný právní důvod však stěžovatelka v dovolání nenapadla.

II. Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zaprvé opakuje, že vedlejší účastnice nebyla v řízení před obecnými soudy aktivně legitimovaná k podání žaloby, protože není subjektem, jemuž by podle § 45 zákona o silničním provozu svědčil nárok na náhradu nákladů odtahu. Tento nárok má pouze vlastník veřejně přístupné účelové komunikace, z níž byla vozidla odtažena. Zadruhé tvrdí, že obecné soudy nesprávně interpretovaly nález sp. zn. III. ÚS 150/03, když nad jeho rámec rozšířily okruh oprávněných subjektů podle § 45 zákona o silničním provozu. Zatřetí namítá, že v napadených rozhodnutích není dostatečně odůvodněno, zda to byla právě vedlejší účastnice, komu vznikla škoda. Poukazuje na to, že odtah nebyl proveden vedlejší účastnicí, ale jejím smluvním partnerem. Faktury předložené vedlejší účastnicí nic nevypovídají o její aktivní legitimaci k podání žaloby. Rozhodné totiž podle stěžovatelky není jen to, kdo zaplatil fakturu za odtah, ale také to, zda subjekt, který uvedené náklady vynaložil, byl oprávněn k nucenému odtahu vozidel. Na tuto argumentaci však soudy nijak nereagovaly. Začtvrté, stěžovatelka považuje závěr odvolacího soudu o tom, že vedlejší účastnici by požadovaná částka náležela přinejmenším z titulu bezdůvodného obohacení, za nedostatečně odůvodněný. Stěžovatelka se s ním proto "zcela neztotožňuje" a má za to, že s ohledem na průběh řízení nebyl předvídatelný. Zapáté, stěžovatelka je přesvědčena, že Nejvyšší soud postupoval přehnaně formalisticky, když její dovolání odmítl s poukazem na to, že napadla pouze jeden ze dvou nosných důvodů, na nichž stál rozsudek městského soudu. Závěr o bezdůvodném obohacení byl nanejvýš podpůrnou úvahou, pročež nebyla povinna brojit proti němu v dovolání. Nejvyšší soud se tím pouze vyhnul nutnosti reagovat na stěžovatelkou položené dovolací otázky. Tímto došlo k odepření spravedlnosti a porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

III. Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatelky

8. Nejvyšší soud nesouhlasí se stížnostní argumentací a zdůrazňuje, že stěžovatelka své výhrady k závěru o bezdůvodném obohacení uplatňuje až v ústavní stížnosti, což měla učinit v dovolání. Nejvyšší soud nebyl oprávněn zkoumat správnost závěru odvolacího soudu o bezdůvodném obohacení, neboť stěžovatelka mu k tomu nedala příležitost. K tomu odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 3023/24 ze dne 7. 5. 2025 (N 99/130 SbNU 15). Dle Nejvyššího soudu byl závěr městského osudu v odůvodnění rozhodnutí vysloven zcela jasně a určitě, byť stručně, a stěžovatelka tak proti němu měla v dovolání brojit.

9. Městský soud ve vyjádření odkazuje na odůvodnění svého rozsudku a má za to, že ve věci bylo rozhodnuto v souladu se zákonem a relevantní judikaturou a k namítaným zásahům do základních práv stěžovatelky nedošlo.

10. Obvodní soud pouze uvádí, že na základě provedeného dokazování dospěl k právnímu závěru, že vedlejší účastnici svědčí nárok na zaplacení částky 115 550 Kč podle § 45 odst. 4 zákona o provozu na pozemních komunikacích.

11. Vedlejší účastnice se plně ztotožňuje se závěry vyjádřenými v napadeném usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky městského soudu a obvodního soudu považuje za správné a souladné s ústavním pořádkem a navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.

12. Stěžovatelka nevyužila svou možnost reagovat v poskytnuté lhůtě na vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení.

IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je však přípustná pouze zčásti.

14. Ústavní soud připomíná, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné kvůli tomu, že napadla pouze jeden ze dvou (údajně) nosných důvodů, na nichž stál rozsudek městského soudu, což mu mělo znemožnit věcné posouzení položených dovolacích otázek. Jinak řečeno, Nejvyšší soud se doposud stěžovatelčiným dovoláním věcně nezabýval. Jelikož Nejvyšší soud v napadeném usnesení neprovedl věcný přezkum rozhodnutí nižších soudů, je ústavní stížnost proti rozhodnutím obvodního a městského soudu v této chvíli nepřípustná [srov. např. usnesení sp. zn. II.ÚS 1763/24 ze dne 4. 9. 2024, bod 8; usnesení sp. zn. IV. ÚS 412/23 ze dne 7. 3. 2023, bod 12; přiměřeně srov. také stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), a to zejm. jde-li o otázku přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím prvostupňového a druhostupňového soudu ve vazbě na posouzení přípustnosti dovolání].

15. Ústavní stížnost je přípustná pouze proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, a i to pouze pro posouzení otázky, zda Nejvyšší soud neporušil svým rozhodnutím právo stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (přiměřeně srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Bude-li to stěžovatelka považovat za vhodné a potřebné, rozhodnutí nižších soudů bude moci napadnout novou ústavní stížností až poté, co o jejích dovolacích námitkách věcně rozhodne Nejvyšší soud.

V. Upuštění od ústního jednání

16. Ústavní soud podle § 44 zákona o Ústavním soudu dospěl k závěru, že by ústní jednání nepřispělo k dalšímu objasnění věci.

VI. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

17. Z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu Ústavní soud zkoumal, zda byl naplněn deklarovaný důvod nepřípustnosti dovolání.

VI. 1. Právo na přístup k soudu - obecná východiska

18. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje jednotlivci možnost domáhat se stanoveným postupem ochrany svých práv před nezávislým a nestranným soudem, případně před jiným příslušným orgánem. Bližší podmínky pro výkon tohoto základního práva jsou upraveny v procesních předpisech, které stanoví, jakými konkrétními způsoby a procesními instituty lze právo na soudní a jinou právní ochranu realizovat. Pokud jednotlivec takto stanovený postup dodrží a soud přesto odmítne o jeho žalobě věcně rozhodnout, dochází k odepření práva na soudní ochranu, resp. k ústavně nepřípustnému odepření spravedlnosti - denegationi iustitiae [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2723/13 ze dne 1. 10. 2014 (N 185/75 SbNU 59) či nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)].

19. Výše uvedené platí i pro dovolací řízení před Nejvyšším soudem. Přestože dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, jehož existence sama nepožívá ústavněprávní ochrany, rozhodování o něm - je-li takový opravný prostředek v právním řádu již zaveden - není vyjmuto z rámce ústavněprávní ochrany. Nejvyšší soud proto musí při svém rozhodování respektovat mj. i základní právo účastníků na spravedlivý proces a na přístup k soudu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355), nález sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301) či nález sp. zn. IV. ÚS 2117/09 ze dne 15. 3. 2010 (N 51/56 SbNU 553)].

20. Ústavní soud si je vědom toho, že podle judikatury Nejvyššího soudu není předpoklad přípustnosti dovolání splněn v případě, kdy závěr o důvodnosti či nedůvodnosti žaloby je založen současně na dvou (či více) nezávislých důvodech, avšak dovoláním je napadána správnost jen jednoho z nich. Sama okolnost, že jeden z důvodů neobstojí, nemůže mít podle této judikatury vliv na správnost rozhodnutí, jestliže druhý důvod nutně obstojí, neboť nebyl napaden dovoláním. V takovém případě pak není zapotřebí se správností důvodu, který byl dovoláním napaden, zabývat, neboť to pro celkový závěr odvolacího soudu není významné (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 1374/96; usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 663/2003 ze dne 27. 10. 2005). Ústavní soud tuto judikaturu opakovaně akceptoval (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 120/18 ze dne 24. 4. 2018; usnesení sp. zn. I. ÚS 1367/24 ze dne 30. 10. 2024; usnesení sp. zn. III. ÚS 1693/24 ze dne 30. 5. 2025) a v obecné rovině ji nezpochybňuje ani nyní. Současně však zdůrazňuje, že při posuzování přípustnosti dovolání nelze uvedené pravidlo o vícerých samostatných důvodech aplikovat mechanicky nebo dokonce na případy, kdy rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti na vícerých samostatných důvodech nestojí. Toto pravidlo lze uplatnit pouze tehdy, pokud druhý (resp. další) důvod představuje skutečně svébytný nosný důvod rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli pouze dílčí či podpůrnou úvahu. Odmítnutí dovolání bez věcného posouzení by za takové situace představovalo porušení práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

VI. 2. Aplikace obecných východisek na posuzovanou věc

21. Dle Nejvyššího soudu rozsudek městského soudu spočíval na dvou důvodech, z nichž každý obstojí i samostatně. Prvním důvodem bylo, že vedlejší účastnici řízení vznikla škoda způsobená provedením odtahu vozidel stěžovatelky a jejich střežením na odstavném parkovišti. Druhým samostatným důvodem mělo být to, že stěžovatelce svědčí i právo na úhradu vynaložených nákladů z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 občanského zákoníku, jelikož vedlejší účastnice plnila za stěžovatelku to, co měla po právu plnit sama (bod 15 rozsudku městského soudu). Stěžovatelka tak dle Nejvyššího soudu měla napadat oba důvody.

22. Pro posouzení, zda Nejvyšší soud mohl stěžovatelčino dovolání odmítnout shora popsaným způsobem (tj. z důvodu, že stěžovatelka napadla pouze jeden ze dvou samostatných nosných důvodů, na nichž stálo rozhodnutí městského soudu), je nutno zabývat se nejprve tím, co bylo obsahem rozhodnutí městského soudu. Ústavní soud v tomto kontextu připomíná, že k otázce bezdůvodného obohacení městský soud uvedl ve svém rozhodnutí pouze to, že "pokud by snad přesto nebylo možné v daném případě dovodit nárok žalobkyně (vedlejší účastnice - pozn.) na náhradu vynaložených nákladů za odtah z ust. § 45 (zákona o silničním provozu - pozn.) s ohledem na skutečnost, že žalobkyně není vlastníkem účelové komunikace, ze které byl odtah proveden, pak by podle odvolacího soudu svědčilo minimálně žalobkyni právo na úhradu vynaložených nákladů z titulu bezdůvodného obohacení, ve smyslu § 2991 (občanského zákoníku - pozn.), protože plnila za žalovanou (stěžovatelku - pozn.) to, co měla po právu plnit sama." Nic dalšího nebylo k otázce bezdůvodného obohacení v rozhodnutí městského soudu uvedeno. Městský soud tak právní posouzení ve vztahu k právu na vydání bezdůvodného obohacení postavil toliko na lakonickém konstatování o vzniku bezdůvodného obohacení na straně stěžovatelky. Nijak se nezabýval naplněním předpokladů pro vznik nároku na vydání bezdůvodného obohacení, např. kdo plnil čí dluh. Nezabýval se ani tím, zda tento samostatný důvod dopadá na celou žalovanou částku, jež je tvořena účtovanou cenou za odtah vozidel (5 700 Kč) a cenou za parkování vozidel (109 850 Kč), tj. zda závěr o bezdůvodném obohacení skutečně dopadá na celou nárokovanou částku 115 550 Kč a nikoliv pouze na část nároku (náklad vynaložený za odtah). Pouhá zmínka o tom, že nárok na vynaložený náklad uplatněný vedlejší účastnicí by mohl obstát i jako nárok z bezdůvodného obohacení, nelze považovat za samostatný nosný důvod, jež by odpovídal povinnosti stěžovatelky napadat jej v rámci dovolání. Šlo tak nanejvýš o dílčí podpůrnou úvahu městského soudu.

23. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost s poukazem na judikaturu, která na nyní posuzovanou věc dopadat nemohla, resp. mohla na ni dopadat nanejvýš v rozsahu malé části žalobního nároku. Jediným nosným důvodem rozhodnutí městského soudu, který pokrýval celou žalovanou částku, bylo posouzení nároku z hlediska náhrady škody. Proti tomuto nosnému důvodu stěžovatelka ve svém dovolání řádně brojila a předestřela Nejvyššímu soudu námitky, jimiž se uvedený soud měl ve svém rozhodnutí zabývat. Nejvyšší soud však místo toho mechanicky odkázal na svou judikaturu stran nepřípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, aniž by zohlednil, že závěr o bezdůvodném obohacení nepředstavoval plnohodnotný nosný důvod rozhodnutí městského soudu, jenž pokrýval celou částku, jejíž zaplacení bylo v řízení požadováno. Stěžovatelčino dovolání tudíž odmítl pro nepřípustnost za situace, kdy pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Stěžovatelce tím upřel právo na přístup k dovolacímu soudu za zákonem stanovených podmínek, čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny.

VII. Závěr

24. Ústavní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání z důvodu, který ve skutečnosti nebyl naplněn, došlo k porušení práva stěžovatelky na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

25. Ústavní stížnosti proto v části, která směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu, vyhověl a toto usnesení zrušil [§ 82 odst. 2 písm. a) a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. V dalším řízení bude povinností Nejvyššího soudu opětovně posoudit dovolání stěžovatelky z hlediska splnění zákonem stanovených procesních předpokladů, a to za respektování nosných závěrů tohoto nálezu. Ústavní soud nicméně nijak nepředjímá výsledek posouzení přípustnosti dovolání ani posouzení stěžovatelčiných dovolacích námitek, neboť takové úvahy by byly v dané chvíli předčasné.

26. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím městského a obvodního soudu naopak odmítl ústavní stížnost jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], neboť v návaznosti na zrušení usnesení Nejvyššího soudu a s ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů mu v této chvíli nepříslušelo přezkoumávat napadená rozhodnutí městského a obvodního soudu [nález sp. zn. IV. ÚS 450/23 ze dne 26. 4. 2023 (N 74/117 SbNU 402), bod 31].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 5. listopadu 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací