Ústavní soud rozhodl dne 24. srpna 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem v Praze 9, Mansfeldova 792/3, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. ledna 2005, sp. zn. 25 Cdo 762/2004, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2003, sp. zn. 22 Co 519/2003, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. srpna 2003, sp. zn. 10 C 226/2002, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak byla podána v souladu se zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadl stěžovatel rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. ledna 2005 (25 Cdo 762/2004-49), rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2003 (22 Co 519/2003-38) a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. srpna 2003 (10 C 226/2002-27) a tvrdil, že jimi byl porušen čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4, čl. 6 odst. 1 a čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 10 C 226/2002 vyplývá, že stěžovatel (v procesní pozici žalobce v řízení před obecnými soudy) se domáhal na Ministerstvu spravedlnosti částky ve výši 260 000,- Kč z titulu morální a citové újmy za dobu strávenou ve výkonu trestu odnětí svobody (14 měsíců). Stěžovatel byl dvakrát odsouzen pro trestný čin vyhýbání se výkonu civilní služby podle § 272d odst. 3 tr. zák. Uvedené odsouzení bylo proto shledáno nezákonným. Stěžovateli byla vyplacena částka 58 282,- Kč jako náhrada za ušlý výdělek a částka 23 365,80 Kč jako odškodnění za náklady trestního řízení, náklady právního zastoupení a úroky z prodlení. Obecné soudy všech tří stupňů dospěly v ústavní stížností napadených rozhodnutích k závěru, že nárok stěžovatele z titulu morální a citové újmy je nedůvodný, neboť práva podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv základních svobod se lze domáhat na vnitrostátní úrovni na základě zák. č. 58/1969 Sb., nyní zák. č. 82/1998 Sb.
V ústavní stížnosti stěžovatel s tímto názorem obecných soudů nesouhlasí. Tvrdí, že 1. 11. 1990 začal vykonávat civilní službu, ale časem dospěl k závěru, že jde o službu, která je přímo odvozena od služby vojenské. Nesouhlasí s názorem obecných soudů, že zák. č. 82/1998 Sb. a v jeho návaznosti občanský zákoník neumožňují vyplácet jako náhradu spravedlivé zadostiučinění za nemateriální újmu. Přitom § 11 až § 13 obč. zák. uvedené připouští. I v opačném případě to umožňuje Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Jinak dochází k porušení čl. 41 této Úmluvy a práva na spravedlivý proces ve smyslu jejího čl. 6 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Na podporu své argumentace stěžovatel odkazuje na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tsirlis a Koulumpas proti Řecku. Stěžovatel proto navrhl zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů, jak jsou vpředu označena.
Ústavní soud, vycházeje z obsahu jím vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 10 C 226/2002 a obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly. Rovněž tak odůvodnění napadených rozhodnutí odpovídá požadavkům zákona a obecné soudy (Obvodní soud pro Prahu 2, Městský soud v Praze a Nejvyšší soud ČR) se v nich ústavně konformním způsobem vypořádaly s tvrzeními stěžovatele, která tento uplatnil v podstatě shodně jako v ústavní stížnosti (§ 157 odst. 2 o. s. ř.). Z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto těmto obecným soudům nic vytknout.
Nejvyšší soud ČR v napadeném rozsudku uvedl, že podle občanského zákoníku se nemateriální újma neodškodňuje - s jedinou výjimkou, kterou je odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (§ 444 obč. zák.). Nárok na odškodnění imateriální újmy za odsouzení a výkon trestu odnětí svobody nezakládá ani zák. č. 58/1969 Sb., který je ve vztahu k občanskému zákoníku zákonem speciálním a nelze z něj dovodit, že by soud mohl svým rozhodnutím konstituovat nějaké další nároky, kromě nároků v zákoně uvedených. Dále se dovolací sod řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele v dovolání, které následně v podstatě ve stejném rozsahu uplatnil v ústavní stížnosti, včetně nepřípadnosti jeho odkazů na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Tsirlis a Koulumpas proti Řecku ze dne 29. 5. 1997, č. 54/1996 a na čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V daných souvislostech nelze dovolacímu soudu z hlediska pravomoci Ústavního soudu nic vytknout.
Z uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Z důvodů shora rozvedených Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2005
Jiří Mucha předseda senátu