Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Oblastní nemocnice Rychnov nad Kněžnou a. s., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. května 2012 č. j. 39 Cm 202/2011-54, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. února 2013 č. j. 39 Cm 202/2011-81 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2013 č. j. 6 Cmo 110/2013-92, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností ze dne 24. 5. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 5. 2013, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jí obecné soudy nesprávným postupem odepřely možnost domáhat se svého práva u soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, směřující proti R. D., na zaplacení směnečné sumy 1 620 Kč s příslušenstvím, a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Možno dodat, že tento rozsudek stěžovatelka napadla odvoláním, které však Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v usnesení ze dne 18. prosince 2012 č. j. 6 Cmo 313/2012-68 nehledal přípustným [§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], a proto je podle § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
3. Dne 21. 1. 2013 stěžovatelka navrhla podle § 166 odst. 1 o. s. ř. vydání doplňujícího rozsudku, tento návrh však krajský soud shledal opožděným a současně nedůvodným, a proto jej svým usnesením, jež je rovněž napadeno touto ústavní stížností, podle § 166 odst. 2 věty druhé o. s. ř. zamítl. Napadeným usnesením vrchního soudu pak bylo toto usnesení krajského soudu potvrzeno s tím, že předmětný návrh byl podán opožděně; z tohoto důvodu se již odvolací soud otázkou jeho důvodnosti nezabýval.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že nedostatek věcné příslušnosti nemůže být důvodem k tomu, aby jí bylo odepřeno právo domáhat se svého práva u soudu. Za dané odepření stěžovatelka považuje i to, pokud se obecné soudy odmítnou zabývat všemi důvody uplatněného nároku a všemi skutkovými tvrzeními, resp. tyto nutí účastníka řízení uvést právní důvod požadovaného plnění, k čemuž dodává, že správný postup by byl takový, že by ji obecné soudy vyzvaly k odstranění neurčitosti vylíčení skutkového stavu. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka předestírá argumenty, proč je třeba - i přes skutečnosti uvedené v usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4511/12, jímž byla její ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost - považovat ústavní stížnost nyní souzenou za opodstatněnou; ty spočívají (ve stručnosti) v tom, že i přes tzv. bagatelnost věci jde o zásadní zásah do jejích ústavně zaručených práv (a proto je třeba konstatovat jejich porušení), a také v tom, že není pravda, jak prý uvedl vrchní soud ve svém rozhodnutí, že o kauzální pohledávce nic netvrdila, neboť v žalobě uvedla, že jde o vymáhání povinnosti k zaplacení regulačních poplatků ve zdravotnictví (a v této souvislosti opakuje, že se jí obecné soudy měly, vznikla-li u nich pochybnost, zda uplatnila též zaplacení kauzální pohledávky, na tuto skutečnost dotázat).
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla v té části, kde se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku krajského soudu ze dne 9. května 2012 č. j. 39 Cm 202/2011-54, podána po zákonem stanovené lhůtě. Napadený rozsudek krajského soudu byl, jak plyne z odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu č. j. 6 Cmo 110/2013-92, stěžovatelce doručen dne 23. 5. 2012, ústavní stížnost pak byla podána k poštovní přepravě dne 28. 5. 2013. V souzené věci přitom nelze (nebylo možné) považovat za poslední procesní prostředek k ochraně práva stěžovatelky [§ 72 odst. 3 a 4, § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (ani ve znění do 31. prosince 2012)] stěžovatelkou podané odvolání, neboť to nebylo s ohledem na ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. přípustné, a ani její návrh na doplnění rozsudku podle § 166 odst. 1 o. s. ř., resp. rozhodnutí o něm, neboť tyto nemají žádný vliv na právní moc a vykonatelnost původního rozsudku, a případný doplňující rozsudek jej nemůže ani nijak změnit (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, vydané rovněž ve stěžovatelčině věci). Z tohoto důvodu šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti proti napadenému rozsudku krajského soudu ve smyslu § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (viz čl. IV odst. 2 zákona č. 404/2012 Sb.), začala běžet ode dne následujícího po dni, co stěžovatelce byl tento rozsudek doručen (§ 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 57 o. s. ř.). Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že stěžovatelka podala svou ústavní stížnost opožděně.
6. Jde-li o zbývající část ústavní stížnosti, lze mít za to, že se jedná o nepřípustný návrh ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval, konkrétně pak dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, přičemž v podrobnostech lze stěžovatelku pro stručnost odkázat na již zmíněné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13.
7. I kdyby Ústavní soud vyšel z toho, že by dovolání - s ohledem na ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., omezující dovolací důvody na nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem - nemuselo představovat "efektivní" procesní prostředek k ochraně práva vždy, ani tak by nemohl dospět k závěru, že lze ústavní stížnost (v předmětné části) projednat věcně. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje pouze námitky, které se týkají napadeného rozsudku krajského soudu, ty však s ohledem na závěr Ústavního soudu o opožděnosti ústavní stížnosti, směřující proti tomuto rozhodnutí, žádnou relevanci nemají; jde-li o napadená usnesení obecných soudů vydaná ve věci stěžovatelčina návrhu na vydání doplňujícího rozsudku, resp. o jejich závěr, že daný návrh byl podán opožděně, ústavní stížnost žádné námitky neobsahuje, a ani jinak není Ústavnímu soudu zřejmé, v čem by měla případná protiústavnost těchto rozhodnutí spočívat. Z tohoto důvodu by Ústavnímu soudu (beztak) nezbylo, než ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněný návrh.
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a e), in eventum odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. července 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu