III. ÚS 1760/14

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 5. 2014, stěžovatel napadl a domáhá se zrušení v záhlaví usnesení označeného soudního rozhodnutí pro údajné porušení práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), práva podnikat (čl. 26 Listiny), práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), přičemž tvrdí, že obecný soud napadeným rozhodnutím uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. II.

Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se zjišťuje: V exekuční věci oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR, jednající územním pracovištěm v Litoměřicích, proti povinnému K. K. o zaplacení peněžité pohledávky s příslušenstvím, byla k návrhu oprávněné nařízena Okresním soudem v Litoměřicích usnesením ze dne 11. 6. 2008 č. j. 18 Nc 6369/2008-5 na majetek povinného exekuce, jejímž provedením byl pověřen JUDr. J. D., soudní exekutor, Exekutorský úřad Plzeň-jih. Poté, co byl JUDr. J. D. k datu 31. 12. 2011 z funkce soudního exekutora odvolán, oprávněná navrhla změnu exekutora. Usnesením č. j. 18 Nc 6369/2008 - 18 ze dne 18. 3. 2013 soud pověřil provedením exekuce Mgr. J. H., soudního exekutora, Exekutorský úřad Brno-město.

V mezidobí byl však dne 8. 1. 2013 do uvolněného místa Exekutorského úřadu Plzeň-jih jmenován soudní exekutor JUDr. J. J., Ph.D., Exekutorský úřad Plzeň-jih, kterého stěžovatel Mgr. J. H. vyzval k předložení vyčíslení nákladů spojených s vymáháním pohledávky oprávněné. Protože ve stanovené lhůtě JUDr. J. J. žádné náklady nevyčíslil, Mgr. J. H. JUDr. J. v příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 8. 8. 2013 č. j. 030 EX 13135/13-10 žádné náklady nepřiznal.

O námitkách JUDr. J. J. proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, který vydal Mgr. J. H., rozhodl Okresní soud v Litoměřicích usnesením ze dne 20. 3. 2014 č. j. 18 Nc 6369/2008-33. Okresní soud změnil příkaz k úhradě nákladů exekuce, vydaný soudním exekutorem Mgr. J. H., tak, že povinný K. K. je povinen hradit dosud vzniklé náklady exekuce ve výši 3 933,- Kč, které tvoří odměna soudního exekutora JUDr. J. J., Ph.D., ve výši 1 500,- Kč, jeho hotové výdaje ve výši 1 750,- Kč a příslušnou daň z přidané hodnoty ve výši 683,- Kč (výrok I) a žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o námitkách (výrok II). Okresní soud dospěl k závěru, že soudnímu exekutorovi JUDr. J. J., Ph.D. je nutné přiznat v posuzovaném případě tzv. minimální odměnu a hotové výdaje v paušální výši, které musí být uloženy k tíži povinnému. III. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že "napadá výrok I výše označeného usnesení, neboť je přesvědčen, že odporuje jím označeným článkům Listiny, Úmluvy a Ústavy". S názorem okresního soudu nesouhlasí a tvrdí, že soudní exekutor JUDr. J. J., Ph.D. získal majetkový prospěch, o který byl snížen nárok stěžovatele na úplatu za exekuční činnost, aniž však bylo zkoumáno, zda JUDr. J. v exekuční věci vykonal jakoukoli činnost. Důvod pro zásah Ústavního soudu shledává stěžovatel rovněž v nejednotném rozhodování obecných soudů v obdobných věcech. Exekučnímu soudu stěžovatel vytýká, že se při svém rozhodování odchýlil od vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 30/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. V posuzované věci totiž prý soud dospěl k závěru, že náklady exekuce má hradit povinný jen jednou a rozdělil tak tyto náklady poměrně mezi všechny exekutory, kteří exekuci prováděli. Tento svůj závěr však prý okresní soud nijak blíže nevysvětlil.

IV. Ústavní soud po zvážení argumentace stěžovatele a obsahu ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí (resp. jeho výroku I) dospěl k závěru, že v projednávané věci jde o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Ústavní soud v souvislosti s návrhem stěžovatele poznamenává, že shodnou skutkovou i právní argumentaci stěžovatel použil i v celé řadě dalších ústavních stížností (např. v ústavních stížnostech vedených pod sp. zn. I. ÚS 1758/14, I. ÚS 1755/14 a dalších), které byly Ústavním soudem odmítnuty. Ani v nyní projednávané ústavní stížnosti nemá Ústavní soud důvod se odchýlit od závěrů, které k nim zaujal v dřívějších odmítavých usneseních. Ústavní soud se k aktivní legitimaci soudního exekutora vyjádřil již v minulosti s tím, že pro její posouzení považuje za nutné zohlednit skutečné postavení soudního exekutora v exekučním řízení, resp. charakter otázky, která je konkrétním rozhodnutím řešena. V této souvislosti poukázal na své stanovisko ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545), načež dovodil, že v souzené věci, ač bylo rozhodováno o nákladech exekučního řízení, nedošlo rozhodnutím soudu k přímému zásahu do práv stěžovatele, protože ten zde nerozhodoval o nákladech svých, nýbrž o nákladech dosavadního exekučního řízení, které vznikly dříve pověřenému soudnímu exekutorovi; na stěžovatele nelze tudíž pohlížet jako na účastníka řízení, nýbrž výhradně jako na faktického vykonavatele soudní pravomoci v oblasti civilních exekucí. V posuzované věci okresní soud nerozhodoval o nákladech stěžovatele, nýbrž o nákladech vzniklých JUDr. J. J., Ph.D. Z těchto důvodů Ústavní soud uzavírá, že na tyto situace dopadá stanovisko Ústavního soudu ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372), kde je mimo jiné uvedeno, že "pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není, a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod." Vzhledem k těmto důvodům Ústavní soud i v nyní souzené věci ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2016

Jan Musil v. r. soudce zpravodaj