III. ÚS 1872/09

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností navrhovatelka napadla v záhlaví označené usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jímž byla zamítnuta stížnost směřující do tamtéž uvedeného a ústavní stížností taktéž napadeného usnesení Policie ČR, kterým bylo proti ní dle § 160 odst. 1, odst. 5 trestního řádu zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání dílčích skutků pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 trestního zákona Napadeným rozhodnutím navrhovatelka vytýká jednak neuvedení konkrétních skutečností, z nichž je dovozováno jednání jí za vinu kladené, a jednak nedostatečnou specifikaci důkazních prostředků, z nichž orgány činné v trestním řízení své závěry vyvozují. Absenci dostatečných rozhodovacích důvodů namítá následně i ve vztahu k rozhodnutí státní zástupkyně s poukazem na to, že se přesvědčivě nevypořádala s jejími výhradami uplatněnými ve stížnosti. Vzhledem k těmto v naraci návrhu blíže rozvedeným okolnostem se cítí být dotčena ve svém ústavně zaručeném základním právu, zakotveném v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Z toho důvodu a též s odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 511/02 se domáhá, aby Ústavní soud napadená rozhodní orgánů činných v trestním řízení zrušil a aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Z dnes již ustálené a dostatečně stabilizované judikatury se podává, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce, kdy jsou napadena samotná vazební rozhodnutí [srov. kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 (uveřejněný pod č. 43 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 5, s. 363 a násl.), IV. ÚS 582/99 (uveřejněný pod č. 30 tamtéž, Sv. 17, s. 221 a násl.)], za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí [srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 (uveřejněný pod č. 78 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 4, s. 243 a násl.), obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 (www.usoud.cz) a další]. Z uvedeného je zřejmé, že možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. Z tohoto pohledu nelze ústavní stížností napadené usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem podřadit pod kategorii rozhodnutí, vzhledem k jejichž obsahu Ústavní soud shledává důvod pro svou naprosto výjimečnou ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve stadiu přípravného řízení. Pokud totiž Ústavní soud v daném směru v minulosti ojediněle vykročil ze své ustálené judikatury, učinil tak pouze v situaci, kdy na (v řádně odůvodněné stížnosti do usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání uvedené) konkretizované a nikoli také zcela bezvýznamné námitky stěžovatele reagovalo státní zastupitelství apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem, dle něhož (stěžovatelem napadený postup) byl "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno alespoň na rozhodovací důvody, které k takovému rozhodnutí státní zastupitelství vedly, usoudit [srov. nález sp. zn. III. ÚS 511/02 (uveřejněný pod č. 105 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 30, s. 471 násl.), usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 (uveřejněné pod č. 4 tamtéž, Sv. 32, s. 467 a násl.)]. Vlastní usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání nicméně ani tehdy Ústavní soud věcně jakkoli nepřezkoumával [ke shora konstatovaným závěrům přiměřeně srov. kupř. i nálezy sp. zn. III. ÚS 631/04 (uveřejněný pod č. 24 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 40, s. 203 a násl.), I. ÚS 661/05 (uveřejněný pod č. 40 tamtéž, Sv. 40, str. 331 a násl.) a I. ÚS 3038/07 (www.usoud.cz)]. V nyní posuzované věci státní zástupkyně v rozsahu nezbytném, nicméně relativně dostatečně konkrétním a v dané fázi řízení akceptovatelným způsobem na námitky navrhovatelky reagovala, když odůvodnění předmětného usnesení vychází posléze z toho, že po přezkoumání spisového materiálu a napadeného usnesení dospěla jednak k závěru, že bylo vydáno za podmínek, které jsou předpokládány v § 160 odst. 1 trestního řádu a dále, s ohledem na stav dokazování a důkazní situaci v dané fázi řízení, k tomu, že je důvodné konstatovat existenci kvalifikovaného podezření v rozhodnutí policejního orgánu skutkově a právně popsaného. Vycházeje z uvedeného, Ústavní soud shledal, že je nutno posoudit ústavní stížnost z hlediska naznačených kritérií jako návrh zjevně neopodstatněný, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Náhradu nákladů řízení potom navrhovatelce nepřiznal, neboť k tomu s ohledem na dikci ustanovení § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. nebyly dány zákonné podmínky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. srpna 2009

Jiří Mucha předseda senátu Ústavního soudu