Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o návrhu navrhovatele Bc. L. R., označenému jako "Ústavní stížnost na korupci a úplatky vůči ČTU", takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
1. Dne 16. 6. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost na postup ČTÚ v blíže nespecifikovaném (zřejmě) správním řízení. Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda návrh na zahájení řízení splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jeho věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
2. Třebaže byl dosud navrhovatel opakovaně a podrobně Ústavním soudem poučován o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu (z poslední doby viz např. řízení ve věcech sp. zn. III. ÚS 1303/15, II. ÚS 3616/15, III. ÚS 287/16 aj.), je zcela zjevné, že ani nyní podaný návrh tyto náležitosti nesplňuje, jelikož v prvé řadě nebyl ani formálně, ani materiálně naplněn požadavek obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem v souladu s § 30 a 31 zákona o Ústavním soudu.
3. Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří. Ústavní soud je však toho názoru, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení stěžovateli dostávalo vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze v zásadě obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení (pro konkrétní řízení) neefektivním a formalistickým. S právními následky takto podané ústavní stížnosti již byl navrhovatel dostatečně seznámen, přičemž tyto důsledky již i pocítil (viz např. odmítavá usnesení ve věcech sp. zn. II. ÚS 3616/15, III. ÚS 287/16, I. ÚS 1511/15 aj.).
4. Za dané situace lze tedy považovat za neúčelné, aby i v tomto řízení byl navrhovatel znovu vyzýván k odstranění vad podání, neboť smyslem takové výzvy je primárně poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem, a nikoliv obcházení ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
5. Z uvedených důvodů se tudíž Ústavní soud i zde uchýlil k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem projednávaný návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2016
Jan Filip v. r. soudce Ústavního soudu