Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky DEKTRADE, a. s., se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Lukášem Míšou, advokátem se sídlem v [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2012 č. j. 62 Co 483/2012-50, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podle ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označeným usnesením obecného soudu vydaným v exekuční věci bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1, jakož i právo dle článku 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby z tohoto důvodu toto rozhodnutí zrušil. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 55 EXE 259/2012 se podává, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 11. 2012 č. j. 62 Co 483/2012-50 potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 8. 2012 č. j. 55 EXE 259/2012-34, jímž byl zamítnut návrh stěžovatelky (oprávněné) na nařízení exekuce na majetek povinné k uspokojení její pohledávky, přiznané rozhodčím nálezem. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, dle kterého je pro vykonávaný titul klíčová rozhodčí smlouva neplatná, neboť určení rozhodce třetí osobou ze seznamu vedeného obchodní společností "Unie pro rozhodčí a mediační řízení ČR, a. s." není určením "konkrétního" rozhodce, následkem čehož byl rozhodčí nález vydán osobou k tomu neoprávněnou a jako nicotný akt postrádá způsobilost vyvolat jakékoli právní následky. Stěžovatelka obecným soudům vytýká, že nerespektovaly usnesení Nejvyššího soudu vydaná ve věcech sp. zn. 20 Cdo 168/2005, 20 Cdo 2857/2006, 20 Cdo 3284/2008 a 20 Cdo 1828/2011, dle kterých při posuzování způsobilosti rozhodčího nálezu být vykonatelným exekučním titulem je exekuční soud oprávněn zkoumat pouze existenci rozhodčí smlouvy, nikoli však už její platnost, neboť ohledně ní se může povinný bránit žalobou na zrušení rozhodčího nálezu. Je přesvědčena, že jí postupem soudů byla "odepřena spravedlnost", neboť jednak nemá možnost vymoci povinnost uloženou žalované pravomocným nálezem, jednak ten zakládá překážku věci rozhodnuté pro případná řízení o jejím nároku další. K platnosti rozhodčí smlouvy pak uvádí, že podstatná je vůle smluvních stran vyloučit pravomoc obecných soudů; mechanismus určení rozhodce byl smluvními stranami jednoznačně určen, platnost rozhodčí smlouvy nelze posuzovat paušálně a z jejího celku by měla být oddělena pouze vadná část.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Otázku možnosti přezkumu rozhodčího nálezu ve vztahu k jeho způsobilosti být vykonatelným exekučním titulem Ústavní soud již dříve posoudil, jmenovitě v nálezech sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12 ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3779/11 ze dne 10. 1. 2013, v nichž konstatoval, že obecné soudy jsou povinny - i v tomto procesním kontextu - se zabývat námitkou neplatnosti rozhodčí smlouvy, neboť jde o otázku pravomoci rozhodce, která obecnému vymezení podmínek pro nařízení exekuce je podřaditelná standardně. Tím byla překonána dřívější judikatura Nejvyššího soudu, na kterou se stěžovatelka odvolávala. Postačí již jen doplnit, že ve smyslu nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. 11. 2011 platí, že rozhodčí smlouva, jež neobsahuje transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce, nýbrž odkazuje pouze na seznam rozhodců vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je neplatná (shodně usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010). Obecné soudy se uvedenými judikatorními závěry, jak je patrné, řídily. Pakliže rozhodčí nález byl vydán mimo pravomoc rozhodce, překážku rozsouzené věci, jak se domnívá stěžovatelka, samozřejmě nezakládá. Je proto namístě shrnout, že není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, a tím ani důvod k tomu, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí kasačním zásahem odstranil.
Ústavní soud posoudil proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu