Ústavní soud rozhodl dne 29. října 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti L. V., zastoupeného JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. dubna 2015 č. j. 28 Cdo 1135/2015-78 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. července 2014 č. j. 13 Co 276/2014-61, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. 7. 2015, napadá stěžovatel v záhlaví označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Po rekapitulaci průběhu a výsledku pravomocně skončeného řízení a výsledku dovolacího řízení stěžovatel (dále rovněž i "žalovaný") namítá, že právní závěry uvedené v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu jsou podle jeho názoru v rozporu s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2010 sp. zn. 14 Co 63/2010 v otázce zániku (resp. trvání) nájemního práva k nebytovému prostoru v nemovitosti, u níž po nedobrovolné dražbě došlo ke změně vlastníka.
Rozdílnost rozhodování obecných soudů ve výše uvedené právní otázce byla i dovolacím důvodem uvedeným v mimořádném opravném prostředku stěžovatele. Stěžovatel nesouhlasí s odmítnutím tohoto mimořádného opravného prostředku a tvrdí, že dovolání bylo přípustné. Pokud dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, je prý takové rozhodnutí formalistické.
Rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru stěžovatele údajně porušuje princip právní jistoty, jehož součástí je i "předvídatelnost práva a legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky". Stěžovatel rovněž nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu o neplatnosti nájemní smlouvy pro rozpor s ustanovením § 37 obč. zákoníku. Takové posouzení označuje stěžovatel za porušení smluvní volnosti účastníků. Odvolací soud měl údajně nájemní smlouvu posoudit i podle ustanovení § 41 obč. zákoníku, tedy zkoumat, zda pro neplatnost stanovené výše nájemného je neplatná nájemní smlouva jako celek.
Jak se zjišťuje z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, Obvodní soud pro Prahu 4 vyhověl zcela žalobě společnosti A-Trading, a. s. (dále jen "žalobkyně") proti žalovanému a uložil mu povinnost zaplatit žalovanou částku 194 045,- Kč z titulu vydání bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor v budově čp. X1, obce Nová Paka v katastrálním území [k.ú.], zapsané na LV č. X2 u Katastrálního úřadu pro Královehradecký kraj (dále jen "předmětná nemovitost").
V roce 2009 byla vydána ohledně dražby předmětné nemovitosti dražební vyhláška, přičemž jako práva a závady spojené s předmětnou nemovitostí bylo zjištěno jen smluvní zástavní právo. V roce 2010 byla předmětná nemovitost vydražena žalobkyní. Ke dni 16. 5. 2012 pozbyla žalobkyně k předmětné nemovitosti vlastnické právo jejím prodejem novému vlastníku. Po provedeném dokazování nalézací soud zjistil, že právní mocí rozvrhového usnesení (tj. 22. 10. 2010) došlo k zániku smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 1. 7. 2004. Žalovaný tak pozbyl právní titul pro užívání nebytových prostor v předmětné nemovitosti. Za období od 23. 12. 2010 do 15. 5. 2012 žalovaný za užívání nebytových prostor v předmětné nemovitosti ničeho nezaplatil. Žalovaná částka jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného představuje tržní nájemné obvyklé v daném místě a čase, zjištěné na základě znaleckého posudku. Pro úplnost nalézací soud uvedl, že nájemní smlouva byla uzavřena v rozporu s ustanovením § 3 zákona č. 116/1990 Sb., neboť nájemné bylo stanoveno pevnou částkou, do níž byla zahrnuta i úplata za energie a služby, aniž by tyto další platby byly rozlišeny a je tedy absolutně neplatná.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 7. 2014 č. j. 13 Co 276/2014-61 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I).
Usnesením ze dne 23. 4. 2015 č. j. 28 Cdo 1135/2015-78 Nejvyšší soud ČR dovolání žalovaného odmítl, neboť odvolatel nedostál požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud shledal v tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces podle hlavy páté Listiny, k němuž mělo dojít především nesprávným právním posouzením jeho civilní věci a odmítnutím jím podaného mimořádného opravného prostředku.
K tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením věci Ústavní soud opakovaně připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě Ústavní soud neshledal.
V projednávaném případě jsou napadená soudní rozhodnutí podrobně a srozumitelně odůvodněna a splňují tak požadavek spravedlivého procesu, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (které stěžovatel ústavní stížností nenapadl) srozumitelně vysvětil, z jakého důvodu považuje svůj právní závěr za správný i ve vztahu k namítaným závěrům usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2010 sp. zn. 14 Co 63/2010.
K tvrzení stěžovatele, že dovolací soud nedůvodným odmítnutím dovolání porušil základní právo na spravedlivý proces, Ústavní soud uvádí, že dovolací soud v hranicích daných ustanovením § 237 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013) posuzoval pouze přípustnost dovolání z toho pohledu, zda stěžovatel v podaném mimořádném opravném prostředku formuloval to, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pokud dospěl k závěru, že tuto podmínku přípustnosti dovolání stěžovatel nesplnil, a tento svůj závěr dostatečně odůvodnil, k čemuž podle přesvědčení Ústavního soudu ve věci stěžovatele došlo, nelze rozhodnutí dovolacího soudu za porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces považovat [srov. např. nález ze dne 3. 5. 2010 sp. zn. I. ÚS 2864/09 (N 101/57 SbNU 305)].
V případě tvrzení stěžovatele, že v rozhodování obecných soudů dochází ve skutkově shodných či obdobných věcech k odlišnému právnímu posouzení projednávané věci, Ústavní soud na závěr připomíná, že povinnost sjednocovat judikaturu obecných soudů je prvořadou povinností Nejvyššího soudu ČR, nikoli Ústavního soudu.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2015
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu