Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Vovsíkem, advokátem se sídlem [adresa] směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, č. j. 3 Tdo 318/2021-919, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 12. 2020, č. j. 9 To 346/2019-832, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 7. 2019, č. j. 10 T 140/2014-738, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle ustanovení § 143 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), jehož se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině tohoto rozsudku.
3. Za tento přečin byl stěžovatel odsouzen podle ustanovení § 143 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle ustanovení § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 téhož zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle ustanovení § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") bylo stěžovateli uloženo zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému L. R. částku 1 000 000 Kč, přičemž podle ustanovení § 229 odst. 2 téhož zákona byl tento poškozený se zbytkem svého nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Stěžovateli bylo rovněž uloženo zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku 5 257 Kč, přičemž i tato poškozená byla se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud"), který ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu zrušil ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy ve vztahu k poškozenému L. R., a podle ustanovení § 259 odst. 3 písm. b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil podle ustanovení § 143 odst. 2 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Odvolací soud dále podle ustanovení § 228 odst. 1 trestního řádu stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozenému L. R. částku 700 000 Kč a se zbytkem jeho nároku poškozeného odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak ponechal napadený rozsudek beze změny.
5. Následné dovolání stěžovatele odmítl v záhlaví citovaným usnesením Nejvyšší soud.
6. Bližší obsah napadených rozhodnutí je účastníkům řízení znám, takže ho Ústavní soud podrobněji nereprodukuje.
7. Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem předkládá stejnou argumentaci jako v průběhu předchozího řízení, na což ostatně výslovně poukazuje. Opětovně tudíž namítá, že "mezi jeho jednáním (případně nejednáním) a vzniklým fatálním následkem není dána příčinná souvislost." Připomíná průběh předchozího řízení, v němž jej okresní soud dvakrát zprostil obžaloby pro nedostatek zavinění. Stěžovatel uvádí, že se obecné soudy při posuzování příčinné souvislosti nevyrovnaly s podílem poškozeného na porušení bezpečnostních předpisů. Odkazuje rovněž na provedené znalecké posudky, které potvrzují, že stěžovatel, jakožto plynař, neměl povinnost prověřovat přívod vzduchu do bytu, z čehož dovozuje, že "úvaha soudu, že stěžovatel měl věnovat větší pozornost digestoři, která není plynovým zařízením, není na místě".
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Ústavní soud nejprve připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen zjistí-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Naznačený extrémní nesoulad, který by vedl ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, však zdejší soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Souhrnně lze uvést, že předkládaná ústavní stížnost je ve skutečnosti pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena především v rovině práva podústavního, kdy stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ve skutečnosti tak stěžovatel polemizuje pouze s - pro něj nepříznivým - výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
11. Pro Ústavní soud je v nyní posuzovaném případě podstatné, že obecné soudy provedeným dokazováním zjistily všechny rozhodné skutečnosti a nade vší pochybnost prokázaly, že stěžovatel porušil důležitou povinnost ve smyslu skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle ustanovení § 143 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí se totiž podává (srov. rozsudek krajského soudu, body 40-41 a 49), že stěžovatel svou povinnost porušil tím, že při kontrolách a revizích v bytě poškozeného nedodržel veškerá ujednání, ke kterým se zavázal smlouvou o dílo a jež byla koncipována tak široce, že stěžovatel měl povinnost kontrolovat v podstatě vše, mj. též simulované poruchy (konkrétně tedy tah v případě spuštění průtokového ohřívače a digestoře zároveň). Z provedených důkazů rovněž vyplynulo, že - s ohledem na spoluzavinění poškozeného - průtokový ohřívač nebyl zásadně zanesený, jeho znečištění tudíž nemělo vliv na tragickou událost (srov. rozsudek krajského soudu, body 44 a 47). Nejvyšší soud též shrnul a dále rozvedl závěry týkající se naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu, body 46-51).
12. Na těchto závěrech, souvisejících toliko s výkladem podústavního práva a zjišťováním skutkového stavu, zdejší soud nehodlá - a vzhledem ke svému postavení soudního orgánu ochrany ústavnosti - ani nemůže cokoliv rozporovat, neboť v nich neshledal nic, co by svědčilo o jejich protiústavnosti.
13. Z důvodů výše uvedených proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu