Výrok
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatel podal dne 18. 7. 2014 ústavní stížnost, kterou se domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Brně a usnesení, která vydal jako soudní exekutor podle bodu 4 čl. II zákona č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a sice pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a též čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 4 odst. 2 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadená rozhodnutí stěžovatel považuje za "jiný zásah státní moci" podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je spojena s návrhem na zrušení ustanovení bodu 4 čl. II zákona č. 396/2012 Sb., které považuje za rozporné s čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 8 odst. 3 a čl. 26 Úmluvy.
3. Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti (podmínky řízení před Ústavním soudem), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
4. Předně je třeba podtrhnout tu skutečnost, že stěžovatel již brojil ústavní stížností proti všem v záhlaví uvedeným rozhodnutím, a to s obdobnou argumentací. Ústavní soud tuto ústavní stížnost usnesením ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1132/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) odmítl z důvodu, že byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Obdobně tak bylo z téhož důvodu (zjevná neoprávněnost) rozhodnuto o ústavní stížnosti stěžovatele ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2658/14 usnesením ze dne 20. 8. 2014. V nynějším řízení, ve kterém označil stěžovatel napadená rozhodnutí krajského soudu jako jiný zásah do svých ústavně zaručených práv a svobod, přitom mohlo být rozhodováno jen o otázce včasnosti podání, nikoli již o splnění dalších podmínek řízení.
5. Ústavní soud předesílá, že ustanovení § 35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevylučuje, aby v téže věci, usnesením Ústavního soudu již rozhodnuté, nebyl podán nový návrh založený na novém vymezení povahy tvrzeného, ač jinak totožného zásahu do základního práva či svobody (rozhodnutí oproti tzv. jinému zásahu); musí se tak ale stát ve lhůtách stanovených v § 72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu. Výjimku z kogentního ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu totiž nelze připustit (srov. též Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 576). To, že stěžovatel současně svým akcesorickým návrhem podle § 74 zákona o Ústavním soudu napadl ustanovení bodu 4 čl. II zákona č. 396/2012 Sb., by sice nevylučovalo možnost závěru o podstatném přesahu vlastních zájmů stěžovatele, s ohledem na to, že se jednalo o ustanovení právního předpisu s dopadem na značný počet případů exekučního řízení, nebyl však naplněn předpoklad, že se má jednat o výjimku z podmínek pro meritorní projednání jinak nepřípustné ústavní stížnosti, která měla být jinak odmítnuta pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práva poskytuje [viz nález ze dne 13. 3. 1996 sp. zn. II. ÚS 193/94 (N 19/5 SbNU 159), dostupný též na http://nalus.usoud.cz]. Stěžovatel tak v řízení o ústavní stížnosti může pominout (a tím o ně ovšem přijít) další procesní prostředky ochrany (výjimka) a obrátit se přímo na Ústavní soud s ústavní stížností, v níž tvrdí, že zásah do jeho základních práv a svobod podstatně přesahuje jeho vlastní zájem, musí tak však učinit za dodržení zákonem stanovené lhůty pro podání ústavní stížnosti (pravidlo).
6. Pro posouzení nyní projednávané věci je proto podstatná skutečnost, že nahlíží-li nyní (s časovým odstupem) stěžovatel na napadená rozhodnutí jako na "jiný zásah státní moci" podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 30/95 (N 3/5 SbNU 17; 31/1996 Sb.)], nelze než konstatovat, že ústavní stížnost byla podána po zákonem stanovené lhůtě pro podání ústavní stížnosti proti takovému zásahu, tj. po lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o tvrzeném zásahu orgánu veřejné moci dozvěděl (§ 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu). Bylo-li poslední z napadených rozhodnutí Krajského soudu v Brně vydáno dne 18. 3. 2014 a předcházející ústavní stížnost v této věci stěžovatel podal dne 25. 3. 2014, v případě nyní řešené ústavní stížnosti, která byla Ústavnímu soudu zaslána do datové schránky dne 18. 7. 2014, se jedná o zjevně opožděné podání ve smyslu toho, co bylo sub 5 v obecné rovině uvedeno. Nezbývá tak, než ji odmítnout a limine fori podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
7. Návrh na zrušení ustanovení bodu 4 čl. II zákona č. 396/2012 Sb. poté jako návrh akcesorický sdílí podle ustálené judikatury Ústavního soudu právní osud opožděné ústavní stížnosti.