Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci návrhu navrhovatele J. P., zastoupeného JUDr. Petrem Topinkou, advokátem se sídlem v [adresa] proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 8. 3. 2010, č. j. 2 KZV 49/2008-1277, a usnesení Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 1 NZT 106/2008, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení státních zastupitelství, neboť jimi měla být porušena jeho práva zaručená v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 26 odst. 3 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Ústavní soud nejprve posuzoval, zda podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady jejího meritorního projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu").
Z předložených kopií rozhodnutí v dané věci (dodaných stěžovatelem na disku) se podává, že usnesením Policie ČR, ÚOOZ, ze dne 6. 11. 2008, č. j. UOOZ-154/TČ-2008-37, bylo proti stěžovateli (a dalším osobám) zahájeno trestní stíhání pro trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) a d) trestního zákona spáchaného ve spolupachatelství. Shora uvedeným usnesením Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci bylo trestní stíhání ve skutcích bodu 28 proti stěžovateli (a dalším osobám) zastaveno dle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu z důvodu, že nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný (stěžovatel). Stěžovatel (obdobně jako další osoby) podal stížnost, jež byla ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího státního zastupitelství zamítnuta jako nedůvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že důvod zastavení trestního stíhání dle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu je pro něj "méně příznivý" a není dostatečnou občanskou satisfakcí, resp. naopak představuje trvalý "cejch zločince", neboť jakkoliv jde o formálně plnohodnotné zastavení stíhání, je dle jeho názoru společensky chápáno tak, že se mu "povedlo" vyhnout se spravedlnosti; proto mělo být trestní stíhání zastaveno dle "příznivějšího" § 172 odst. 1 písm. a) nebo b) trestního řádu; státní zástupce totiž dospěl k závěru, že se trestné činnosti nedopustil, nicméně skutky se staly, jsou trestným činem (nově kvalifikovaným nikoliv jako vydírání, nýbrž jako útisk dle § 237 trestního zákona) a spáchala je jiná osoba. Věc byla mimořádně široce medializovaná, a nemůže se proto spokojit se zastavením trestního stíhání dle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť zde chybí deklarace, že trestní stíhání bylo zcela nedůvodné. Stěžovatel konečně poukazuje i na to, že již usnesení o zahájení trestního stíhání trpělo procesními nedostatky a stíhání nemělo být vůbec vedeno; pochybuje rovněž o správnosti trestního stíhání dalších osob (jeho spolupracovníků).
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní stížnost je dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele. Argumentace ohledně práv jiných osob (pracovních kolegů) je tedy neakceptovatelná již proto, že nesměřuje k ochraně základních práv stěžovatele; v řízení o ústavní stížnosti totiž nelze uplatnit actio popularis. Z ustanovení § 72 odst. 1 a § 75 odst. 1, 3, 4 zákona o Ústavním soudu dále vyplývá, že ústavní stížnost je procesním prostředkem subsidiárního charakteru, a nastupuje až tehdy, když stěžovatel vyčerpal všechny zákonem procesní prostředky k ochraně svých základních práv a kdy jiné orgány veřejné moci stěžovateli jim ochranu neposkytly. Procesními prostředky ochrany práv je přitom třeba rozumět nejen prostředky v rámci daného typu řízení (tzv. opravné), nýbrž všechny zákonné (a efektivní) instrumenty, které umožňují zahájit soudní, správní nebo jiné právní řízení, v rámci nichž se lze svých práv domáhat. V dané věci je podstatou námitek v ústavní stížnosti to, že stěžovatel se cítí být dotčen na svých osobnostních právech, a to samotným vedením trestního stíhání a medializací jeho trestní věci, a že jeho osobu a pověst poškozuje, pakliže trestní stíhání bylo proti němu zastaveno "pouze" podle § 172 odst. 1 písm. c) trestního řádu, což mu podle jeho názoru neposkytuje dostatečnou satisfakci. Zde je pak - ve smyslu výše řečeného - podstatné, že ochrana uvedených osobnostních práv je zaručena v čl. 10 odst. 1 Listiny, a podústavní právo disponuje tomu adekvátními prostředky; ty však stěžovatelem vyčerpány nebyly. Ohledně dalších (namítaných) základních práv platí, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, v čem porušení takových práv spatřuje; pouhý poukaz na označené články ústavněprávního předpisu k efektivnímu přezkumu typicky vést nemůže. K obdobným právním závěrům dospěl Ústavní soud též v jiné skutkově a právně srovnatelné věci, jmenovitě vyjádřeným v usnesení ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 2558/10, na které (obdobně jako na související usnesení sp. zn. III. ÚS 2539/10, I. ÚS 2544/10, IV. ÚS 2548/10, III. ÚS 2554/10, IV. ÚS 2589/10, III. ÚS 2595/10, II. ÚS 2600/10) již lze jen odkázat.
Tím je výše předznačené hodnocení ústavní stížnosti jakožto nepřípustné doloženo. Ústavní soud ji proto podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2010
Vladimír Kůrka v. r. soudce zpravodaj