Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky SVT Group, a. s., se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Pavlou Běčákovou, advokátkou se sídlem [adresa] proti usnesení soudního exekutora Mgr. J. K., Exekutorský úřad Brno-město, ze dne 5. června 2013 č. j. 159 EX 01319/13-014 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 26. července 2013 č. j. 40 Co 529/2013-022, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (doručenou datovou zprávou dne 21. 8. 2013) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Soudní exekutor napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatelky na pověření Mgr. J. K. vedením exekuce podle vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem Mgr. R. P.. Své rozhodnutí soudní exekutor odůvodnil tím, že z pokynu Okresního soudu v Přerově vyplývá, že soudnímu exekutorovi bylo uloženo, aby zamítl návrh na nařízení exekuce podle citovaného rozhodčího nálezu s odůvodněním, že rozhodčí doložka je neplatná z důvodu neexistence konkrétního určení rozhodce ad hoc, když právo volby rozhodce bylo ponecháno právnické osobě, která však není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. K odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí soudního exekutora krajský soud v záhlaví citovaným usnesením potvrdil usnesení soudního exekutora jako věcně správné.
Argumentace stěžovatelky
3. Rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 sice byla dovozena neplatnost rozhodčích doložek, v nichž je pravidlo pro výběr rozhodce sjednáno jen odkazem na jednací řád soukromé společnosti. Toto rozhodnutí však dle stěžovatelky hodnotilo rozhodčí doložku, která je z hlediska určení osoby rozhodce zcela odlišná od dohody obsažené v nynější rozhodčí doložce, což rozvedla. Odkázala též na judikaturu Ústavního soudu stran požadavků kladených na posuzování transparentnosti výběru rozhodců.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou coby účastnicí v řízení exekučním, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů, s výjimkou, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
6. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může vyplynout mimo jiné z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou problematiku. Tak je tomu právě v projednávané věci, když stěžovatelka Ústavnímu soudu předložila několik v podstatě obsahově totožných ústavních stížností. Se stěžovatelčinými námitkami se vypořádalo již usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2572/13. Třetí senát Ústavního soudu neshledal důvod, pro který by se měl od závěrů obsažených v citovaném usnesení odchýlit (obdobně srov. usnesení ze dne 11. 9. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2571/13).
7. Na základě uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu