Ústavní soud rozhodl dne 28. července 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti EFCON Consulting, s. r. o., se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Irenou Spitzovou, advokátkou v Brně, Heršpická 5, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2005, sp. zn. 7 Cmo 26/2005, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. prosince 2004, sp. zn. 17 Cm 342/2004, spolu s návrhem na vydání předběžného opatření, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Řádně podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka rozhodnutí obecných soudů [usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. ledna 2005 (7 Cmo 26/2005-38) a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. prosince 2004 (17 Cm 342/2004-22)] a tvrdila, že jimi byl porušen čl. 2, čl. 3, čl. 26 a čl. 34 Listiny základních práv a svobod.
Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 17 Cm 342/2004 plyne, že žalobkyně (EFCON, a. s.) se svou žalobou ze dne 23. listopadu 2004 domáhala vůči stěžovatelce, jako žalované, ochrany před nekalou soutěží. Dne 22. prosince 2004 byl krajskému soudu doručen návrh na vydání předběžného opatření, aby stěžovatelka - stručně shrnuto - uváděla mimo jiné, v souvislosti s označením EFCON Consulting, s. r. o. či EFCON, dovětek "Označení EFCON nemá žádnou spojitost se společností EFCON, a. s., IČ [IČO], se sídlem [PSČ obec], Jaselská 25, zapsanou do obchodního rejstříku dne 3. 2. 2000".
Tomuto návrhu Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 23. prosince 2004 (17 Cm 342/2004-22) vyhověl. K odvolání stěžovatelky jej napadeným usnesením ze dne 31. ledna 2005 (7 Cmo 26/2005-38) Vrchní soud v Olomouci v podstatě potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí - stručně shrnuto - že slovo "EFCON" má stěžovatelka zaregistrováno jako ochrannou známku pro reklamu a marketing, zprostředkování pojištění, investiční poradenství, finanční služby, organizování seminářů, vzdělávání u Úřadu průmyslového vlastnictví. Rozhodnutí o předběžném opatření omezuje stěžovatelku nejen v užívání její obchodní firmy, ale i řádně registrované obchodní známky. Domnívá se, že obecné soudy nezvážily specifika jejího podnikání a odvolací soud se nevypořádal s námitkami v jejím odvolání. Stěžovatelce hrozí škoda, proto navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. Dle stěžovatelky jsou podklady, na základě kterých byla vydána napadená rozhodnutí, staré a žalobkyně neosvědčila naléhavost úpravy poměrů účastníků. Poukázala i na to, že se nemohla k návrhu na nařízení předběžného opatření vyjádřit, ani navrhnout důkazy na svou obranu. Stěžovatelka proto navrhla zrušit napadená rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly. V daném případě stěžovatelka napadá rozhodnutí o předběžném opatření. Rozhodnutí je však jen zatímního rázu a jeho účinnost pomine rozhodnutím ve věci. Z tohoto důvodu Ústavní soud přezkoumal, jestli v dané věci byly splněny podmínky pro vydání předběžného opatření, zda je vydal k tomu příslušný soud a jestli odůvodnění takového rozhodnutí je ústavně konformní. Pod těmito aspekty přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jak jsou vpředu označena, a žádná pochybení neshledal. V dané věci rozhodl o nařízení předběžného opatření věcně i místně příslušný soud a vydal rozhodnutí podle § 74 a násl. o. s. ř., jež je v jeho pravomoci a stejně jako soud odvolací své rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnil (§ 167 odst. 2, § 157 odst. 2 o. s. ř.); pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nelze proto ve věci rozhodujícím obecným soudům nic vytknout. Obdobně nedůvodná jsou tvrzení stěžovatelky, že se v řízení před obecnými soudy k návrhu nemohla vyjádřit, ani navrhnout důkazy. Proti soudem I. stupně nařízenému předběžnému opatření podala totiž stěžovatelka odvolání, ve kterém mohla shrnout všechny své námitky a navrhnout případné důkazy.
Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva stěžovatelky; její ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji z tohoto důvodu odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno. Návrh stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí obecných soudů sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2005
Jiří Mucha předseda senátu