Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., t. č. ve Vazební věznici Praha 4 - Pankrác, P. O. BOX 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. prosince 2018 č. j. 3 As 82/2018-26, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností ze dne 19. 1. 2019 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy České republiky. Současně požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů.
2. Stěžovatelovo podání nesplňovalo náležitosti návrhu na zahájení řízení před Ústavním soudem, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona o Ústavním soudu). Zejména neobsahovalo ústavněprávní argumentaci a pro řízení před Ústavním soudem nebyl stěžovatel zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1, § 31 zákona o Ústavním soudu). K ústavní stížnosti nebylo ani přiloženo napadené rozhodnutí (§ 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu).
3. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a určení lhůty podle § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se vytčený nedostatek podání odstranit, jsou vůči stěžovateli vyvozeny nepříznivé právní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
4. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud shledává, že stěžovatel se na Ústavní soud obrací opakovaně, přičemž byl již mnohokrát vyzýván k odstranění vad ústavní stížnosti; dostalo se mu tak náležitého poučení, včetně informace o nezbytnosti právního zastoupení advokátem a upozornění na následky spojené s neodstraněním vad. Na tyto výzvy však stěžovatel v řízeních vedených pod sp. zn. IV. ÚS 3806/18, I. ÚS 3807/18, III. ÚS 3804/18 a IV. ÚS 3799/18 zareagoval pouze tvrzením, že Ústavní soud může podpůrně použít § 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a ustanovit mu zástupce. Je tak zřejmé, že stěžovatel nehodlal předmětným výzvám vyhovět a odstranit nedostatek povinného zastoupení, byť byl v těchto výzvách výslovně poučen též o tom, že Ústavní soud není oprávněn stěžovateli ustanovit zástupce; k použitelnosti § 30 o. s. ř. lze pro stručnost poukázat např. na usnesení ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 1384/07 (dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Ve všech citovaných případech pak poté, co byl stěžovatel řádně poučen o vadách ústavních stížností a tyto vady neodstranil, byly tyto ústavní stížnosti z tohoto důvodu odmítnuty, takže si stěžovatel musí být daných procesních podmínek řízení dostatečně vědom. Navzdory tomu však i nadále nevyvíjí žádné procesní úsilí k tomu, aby tato ústavní stížnost byla věcně projednatelná.
5. Ústavní soud je proto přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
6. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud přiměřeně použil § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jiří Zemánek, v. r. soudce zpravodaj