Ústavní soud rozhodl dne 25. září 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti ČSOB Pojišťovny, a. s. člena holdingu ČSOB, IČ: [IČO], adresa: Masarykovo náměstí čp. [č.p.], [PSČ obec], zastoupené JUDr. Luďkem Krajhanzlem, advokátem Vyroubal, Krajhanzl Školout, advokátní kancelář, s. r. o., Na Příkopě 22, [PSČ obec] 1, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 25. června 2014 č. j. 8 C 96/2013-94, za účasti Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatelka napadá v záhlaví usnesení označené rozhodnutí, které podle jejího názoru porušilo její ústavně zaručená práva nebo svobody, konkrétně čl. 11 (resp. rovněž čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
Stěžovatelka ke skutkové stránce projednávané věci uvádí, že žalobkyně - KINGO s. r. o. uplatnila v řízení před Okresním soudem v Pardubicích vůči žalované ČSOB Pojišťovně, a. s. nárok na pojistné plnění [podle § 6 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/199 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů] z dopravní nehody, k níž došlo dne 23. 7. 2009, při níž došlo k poškození vozidla paní I. P.. Ta měla v době od 23. 7. 2009 do 12. 8. 2009 pro svoji potřebu vypůjčené náhradní vozidlo od žalobkyně, které pohledávku z pojistného plnění postoupila dne 12. 8. 2009.
Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím okresního soudu, jímž žalobě bylo vyhověno, a namítá, že soud se v řízení měl zabývat tím, jestli poškozená paní I. P. potřebovala užívat náhradní vozidlo po dobu dvaceti dnů, a měl řešit otázku, proč žalobkyni náleží pevné náklady za ujeté kilometry po celou tuto dobu užívání náhradního vozidla a měl dále vysvětlit, z jakého důvodu soud tyto náklady nekrátil.
Porušení svého práva vlastnit majetek spatřuje stěžovatelka v získání "zcela bezdůvodného zisku", kterého se dostalo žalobkyni tím, že soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů, které jí prý vůbec nevznikly a které poškozená na svém vozidle používáním náhradního vozidla ušetřila.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se zjišťuje:
Okresní soud v Pardubicích uložil žalované společnosti ČSOB Pojišťovna, a. s. člen holdingu ČSOB zaplatit žalobkyni - společnosti KINGO s. r. o. žalovanou částku 1 253,- Kč s příslušným úrokem z prodlení (výrok I) a náklady řízení v částce 17 386,- Kč. Okresní soud z provedeného dokazování vzal za prokázané, že zapůjčení náhradního vozidla na dobu dvaceti dnů bylo jak účelné, tak i vzhledem k ujeté vzdálenosti nezbytné. O nákladech řízení rozhodl nalézací soud podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala zejména ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadené rozhodnutí i řízení, z něhož toto rozhodnutí vzešlo, a dospěl k závěru, že právo na spravedlivý proces nebylo porušeno. Stěžovatelka v dané věci namítá, že okresní soud nedostatečně zjistil skutkový stav projednávané věci a důkazy, které byly v řízení provedeny i nesprávně hodnotil. Proto i právní závěr, který obecný soud vyvodil, je prý již z těchto důvodů nesprávný. Ústavní soud k těmto námitkám uvádí, že zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů je v zásadě záležitostí obecného soudu. Rovněž rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu podle § 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a zpochybňování postupu soudu v této souvislosti tak zpravidla nemá ústavněprávní rozměr. Pouze v případě, pokud by obecný soud zamítl provedení důkazu navrženého účastníkem řízení bez věcně adekvátního odůvodnění nebo by jej zcela opomenul, by byl Ústavní soud nucen do procesu dokazování zasáhnout [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2343/08 ze dne 25. 3. 2009 (N 67/52 SbNU 663), nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. V posuzovaném případě však k takovému protiústavnímu excesu nedošlo. Ústavní soud neshledal důvodnou rovněž námitku stěžovatelky týkající se údajně nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku. Okresní soud v Pardubicích v odůvodnění svého rozsudku, v souladu s obsahem ustanovení § 157 odst. 4 o. s. ř., byť stručně, avšak dostatečně vysvětil svůj závěr o skutkovém stavu projednávané věci a z něho vyplývající právní názor. Ústavní soud proti tomuto odůvodnění nemá žádné ústavněprávní výhrady. Výše uvedené platí tím spíše, že v projednávané věci jde o tzv. bagatelní věc. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že napadeným rozsudkem obecného soudu bylo rozhodnuto ve věci, kterou lze s ohledem na výši peněžitého plnění tvořící předmět sporu označit za bagatelní, v důsledku čehož proti němu není přípustné ani odvolání (§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu). Bylo by proti logice tohoto omezení, aby přezkum takovéhoto rozsudku byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví [srov. např. nález ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583); též usnesení ze dne 5. června 2008 sp. zn. III. ÚS 2612/07]. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2014
Jan Filip v. r. předseda senátu Ústavního soudu