Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. Š., insolvenčního správce dlužnice LOUPÁRNA s.r.o., se sídlem [adresa] zastoupeného Mgr. Miroslavem Kočím, advokátem, se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2024 č. j. 64 Cm 206/2023-165, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) F. T., 2) J. Ď. a 3) I. Y., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze ("městský soud"), neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin se podává, že městský soud napadeným usnesením rozhodoval o stěžovatelem navrhovaných změnách žaloby v řízení o zaplacení částky 2 227 509 Kč vedeném u tohoto soudu pod shora uvedenou spisovou značkou. Městský soud připustil změnu žaloby učiněnou stěžovatelem, coby žalobcem, na jednání soudu dne 15. 4. 2024 (výrok I.) a současně nepřipustil změnu žaloby obsaženou v jeho podání ze dne 27. 5. 2024 (výrok II.).
3. Stěžovatel uvádí, že v řízení neexistuje důvod, pro nějž by mělo být vyhověno toliko prvnímu návrhu na změnu žaloby, a nikoliv již druhému. Zdůrazňuje, že napadené rozhodnutí neobsahuje žádné odůvodnění. Namítá, že postupem městského soudu dojde k prodloužení řízení jako celku.
4. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadaného rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda jsou splněny podmínky řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu. Při tomto posouzení Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná.
5. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Ta se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až poté, co příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat (srov. např. usnesení ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 2947/20). Řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založeno především na přezkumu věcí pravomocně skončených.
6. Praxe posuzování přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o nepřipuštění změny návrhu podle § 95 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř.") byla sjednocena stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016 sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16, na nějž odkazuje i stěžovatel. V něm vyšel Ústavní soud z toho, že usnesení o nepřipuštění změny žaloby podle § 95 odst. 2 o. s. ř. je sice v obecné rovině způsobilé zasáhnout do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jde však o rozhodnutí procesní povahy, nikoliv o rozhodnutí ve věci samé, proti němuž se může účastník řízení podle okolností daného případu bránit 1) podáním nové žaloby, byť nejde o procesní prostředek ochrany práva stricto sensu (srov. bod 15 odůvodnění stanoviska), a zejména 2) napadením rozhodnutí ve věci samé opravným prostředkem.
7. S ohledem na shora uvedené stanovisko, v němž obsažený právní názor je pro jeho další rozhodování závazný, jakož i návaznou judikaturu (srov. např. usnesení ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. III. ÚS 3123/20 nebo ze dne 6. 1. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2752/20), je stěžovatelova ústavní stížnost nepřípustná.
8. Ústavní soud pro úplnost dodává, že dovolává-li se stěžovatel závěrů obsažených v odlišných stanoviscích, jež byly připojeny k odkazovanému stanovisku, nezbývá než připomenout, že odlišná stanoviska soudců Ústavního soudu nemají právně závaznou povahu.
9. Ústavní soud zároveň neshledal, že by byl v posuzované věci dán jakýkoliv prostor pro změnu právního názoru přijatého ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2024
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. soudkyně zpravodajka