Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Bc. L. R. a T. R., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. července 2019 č. j. 1 Afs 98/2019-61, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V podání označeném jako "ústavní stížnost - žádost o prodloužení lhůty", adresovaném současně i Městskému soudu v Praze ke sp. zn. 14 Af 39/2018, stěžovatelé nesouhlasili s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu a uvedli, že trvají na "navrácení v předešlý stav bez jakýchkoliv důsledků". Zároveň požádali o ustanovení právního zástupce, který by obhajoval jejich práva v celém řízení.
Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (veřejně dostupného na http://www.nssoud.cz) vyplynulo, že kasační stížnosti stěžovatelů směřovaly proti shora označenému usnesení Městského soudu v Praze, jímž správní soud stěžovateli (v řízení před správními soudy v postavení žalobce) nepřiznal osvobození od soudních poplatků a neustanovil mu zástupce (výrok I.) a žalobu stěžovatelky odmítl (výrok II.). Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl, řízení o kasační stížnosti stěžovatelky zastavil.
Podání stěžovatelů nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo formálními a obsahovými nedostatky [§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústavní soud")], zejména však stěžovatelé nebyli pro řízení před Ústavním soudem zastoupeni advokátem (§ 30, § 31 zákona o Ústavním soudu).
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
Z elektronické databáze ústavních stížností však bylo zjištěno, že stěžovatelé se obrací na Ústavní soud s návrhy trpícími stejnými vadami opakovaně, přičemž na výzvy k odstranění vad svých návrhů nereagovali, vytčené vady neodstranili a jejich návrhy musely být odmítnuty jako věcně neprojednatelné. Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že stěžovatelé byli řádně seznámeni s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupeni advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti, jakož i o skutečnosti, že Ústavní soud není oprávněn ustanovit stěžovatelům zástupce (srov. např. výzvy z března 2018 ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 605/18 či sp. zn. III. ÚS 983/18).
V řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovatelům zásadu, že se na Ústavní soud nemohou obrátit jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým; tak se také stalo v posuzovaném případě.
Za dané situace, shodně jako v desítkách dalších věcí týchž stěžovatelů, Ústavní soud shledal důvod pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2019
Milada Tomková v. r. soudkyně zpravodajka