III. ÚS 3072/17

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že napadeným usnesením Policie České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policejní orgán") bylo po předchozím souhlasu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci proti stěžovateli zahájeno trestní stíhání pro návod k přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 24 odst. 1 písm. b), § 230 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, návod k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. b), § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, návod ke zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. b), § 331 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku a zločin podplácení podle § 332 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. 3. Stěžovatel uvedené usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání napadl stížností, kterou státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen "státní zástupce") napadeným usnesením jako nedůvodnou dle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. II. Argumentace stěžovatele 4. Podle stěžovatele byl v napadeném usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání nedostatečně vymezen stíhaný skutek a usnesení bylo nedostatečně odůvodněno. Stěžovatel dále uvádí, že podle něj řadu úkonů v předmětné trestní věci realizovali podjatí policisté. Příkazy k odposlechům telekomunikačního provozu a k domovním prohlídkám, které byly v jeho věci realizovány, považuje za nedostatečně odůvodněné.

5. Stěžovatel dále brojí proti právní kvalifikaci stíhaného jednání, která je užita v napadených rozhodnutích. S odkazem na odbornou literaturu stěžovatel zejména tvrdí, že nemůže být odpovědný za účastenství ve formě návodu k trestnému činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, neboť tato právní kvalifikace může být užita jen na jednání toho, kdo jednal v postavení úřední osoby, přičemž stěžovatel úřední osobou nebyl a není.

6. Podle stěžovatele je ze strany orgánů činných v trestním řízení zcela pomíjena jedna ze základních zásad trestního práva, a to zásada in dubio pro reo. Je totiž přesvědčen, že trestná činnost, která je mu kladena za vinu, mu nebyla prokázána.

7. Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud, vycházeje z principu subsidiarity ústavní stížnosti, se ve svém rozhodování řídí zásadou zdrženlivosti. Tuto zásadu uplatňuje o to důrazněji ve vztahu k řízením, v nichž doposud nebylo příslušným orgánem meritorně rozhodnuto. Do přípravného řízení v rámci trestního procesu proto Ústavní soud zasahuje zcela mimořádně, a to pouze za účelem nápravy extrémních vybočení z rámce zákonnosti, majících zpravidla za následek porušení ústavně zaručených práv. Jinak ponechává na orgánech činných v trestním řízení, aby se v dalším průběhu tohoto řízení s namítaným porušením práv obviněného vypořádaly. 9. Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli po věcné stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1465/13 či III. ÚS 693/06). Smysl usnesení o zahájení trestního stíhání nespočívá ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění obsaženého v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku. Ústavnímu soudu přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně po ukončení řízení a vyčerpání všech procesních prostředků podle trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 539/98).

10. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že by napadené usnesení policejního orgánu, jímž bylo zahájeno jeho trestní stíhání, nedostatečně popisovalo stíhané skutky a že by bylo nedostatečně odůvodněno. Trestní stíhání bylo uvedeným usnesením zahajováno vůči osmnácti osobám, a to pro poměrně rozsáhlou a sofistikovanou trestnou činnost, přičemž stěžovatele se týkají jednání uvedená v něm pod body 19, 30, 34 a 36.

11. Z napadeného usnesení je zcela zřejmé, že stěžovatel měl v daných případech působit jako zprostředkovatel žadatelů o neoprávněné lustrace v policejních evidencích či žadatelů o poskytování systematické a komplexní ochrany před případně hrozícím trestním řízením, prováděné zavedením opatření tzv. blokace, tedy neoprávněným zásahem do policejních evidencí (srov. str. 6-7 napadeného usnesení policejního orgánu). Jednotlivé případy, kdy z jeho strany mělo k takovému jednání docházet, jsou přitom v napadeném usnesení policejního orgánu podrobně popsány (srov. str. 29 a násl., 42 a násl., 57 a násl. a 63 a násl.).

12. Podezření týkající se stěžovatele jsou pak i srozumitelně a dostatečně odůvodněna, a to zejména odkazem na poznatky zjištěné z provedených odposlechů a na zaznamenané osobní schůzky stěžovatele s dalšími osobami obviněnými v dané věci (srov. str. 77-78, 87 a 89-90). Toto odůvodnění dále doplnil a shrnul státní zástupce (srov. str. 24-25 napadeného usnesení státního zástupce).

13. Námitky týkající se údajné podjatosti některých policistů podílejících se na řešení předmětné trestní věci, jakož i námitky poukazující na údajnou nedostatečnou odůvodněnost příkazů k odposlechům telekomunikačního provozu a k domovním prohlídkám, stěžovatel nijak blíže nekonkretizuje. Ústavní soud je proto nemůže považovat za důvod ke zrušení napadených rozhodnutí, zvláště když podjatost orgánů činných v trestním řízení i nezákonnost nařízených odposlechů a domovních prohlídek může stěžovatel namítat v dalším průběhu trestního řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2617/08, II. ÚS 644/12 či IV. ÚS 2114/13), resp. ve vztahu k nařízeným odposlechům i postupem podle § 314l a násl. trestního řádu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3457/14 či usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1105/).

14. Jako důvodné nevyhodnotil Ústavní soud ani námitky týkající se právní kvalifikace stíhaného jednání stěžovatele, která byla užita v napadených usneseních. Stěžovatel zejména tvrdí, že nemůže být odpovědný za účastenství ve formě návodu k trestnému činu přijetí úplatku podle § 331 odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, přičemž s odkazem na literaturu (Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 4. vydání. Praha: Leges, 2014) uvádí (stručně řečeno), že účastníkem na uvedeném trestném činu může být výhradně úřední osoba.

15. S uvedenou námitkou se adekvátně vypořádal již státní zástupce (srov. str. 25 a 26 napadeného usnesení státního zástupce). Ústavní soud k tomu dodává, že stěžovatelem citovaná učebnice výše uvedený právní názor vůbec neobsahuje, naopak se v ní zřetelně uvádí, že i u tzv. nepravých zvláštních deliktů, tj. těch, u nichž je zvláštní vlastnost, způsobilost či postavení pachatele až znakem kvalifikované skutkové podstaty, může být podle § 114 odst. 3 trestního zákoníku účastníkem kdokoli, tedy i osoba, která takovou zvláštní vlastnost, způsobilost či postavení nemá (srov. cit. dílo s. 220 až 221, 312 a 335).

16. Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit ani v tom, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu s principem in dubio pro reo. Uvedený princip je totiž v trestním řízení třeba aplikovat a v návaznosti na to rozhodnout ve prospěch obviněného až v situaci, kdy již pochybnosti o určitých skutkových okolnostech nelze rozptýlit dalším dokazováním. V trestní věci stěžovatele došlo teprve k zahájení trestního stíhání, ke kterému postačí důvodné podezření, že konkrétní osoba spáchala trestný čin (srov. § 160 odst. 1 trestního řádu). V dalším průběhu trestního stíhání lze důvodně očekávat provádění rozsáhlého dokazování, jehož cílem bude toto podezření potvrdit či rozptýlit. V daném okamžiku proto o aplikaci principu in dubio pro reo vůbec nelze uvažovat.

17. Ústavní soud závěrem připomíná, že trestní řízení vedené proti stěžovateli je doposud ve své počáteční fázi. Řešení některých sporných otázek, jako je například právní kvalifikace stíhaného jednání či zákonnost doposud provedených důkazů může být předmětem podrobného zkoumání v dalším průběhu trestního řízení. 18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. prosince 2017 Jan Filip v.r. předseda senátu

Odůvodnění

Ve shora uvedené věci byl v souladu s ustanovením § 40 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle rozvrhu práce Ústavního soudu, v platném a účinném znění, ustanoven soudcem zpravodajem JUDr. Josef Fiala. Soudce JUDr. Josef Fiala předložil dne 17. 10. 2017 čtvrtému senátu Ústavního soudu své sdělení, ve kterém prohlašuje, že se ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v projednávané věci cítí být podjatý. Důvodem je okolnost, že je v mnohaletém přátelském kontaktu s JUDr. M. Š., u něhož stěžovatel vykonával koncipientskou praxi (tato praxe byla ukončena až v souvislosti se zahájením trestního stíhání stěžovatele). Dalším důvodem jeho podjatosti je skutečnost, že rodiče stěžovatele byli jeho spolužáky na střední škole. S ohledem na tuto skutečnost navrhuje, aby IV. senát Ústavního soudu, s poukazem na ustanovení § 36 zákona o Ústavním soudu, po provedení řízení podle ustanovení § 38 odst. 1 věta druhá téhož zákona, rozhodl tak, že je vyloučen z projednání a rozhodování ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 3072/17.

Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Čtvrtý senát Ústavního soudu vzal výše uvedenou skutečnost v úvahu a dospěl k závěru, že i v případě, že by soudce JUDr. Josef Fiala rozhodoval subjektivně nestranně, mohlo by z objektivního hlediska dojít - s ohledem na jeho poměr ke stěžovateli, daný blízkým osobním vztahem k jeho rodičům a advokátovi, u nějž stěžovatel vykonával koncipientskou praxi - ke vzniku pochybnosti o jeho nepodjatosti. Z toho důvodu považuje čtvrtý senát Ústavního soudu podmínky pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu za naplněné a soudce zpravodaje z projednávání věci vyloučil.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. října 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu