ÚS 320/2000
Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2000 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vlastimila Ševčíka a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vladimíra Jurky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A., spol. s r. o., zastoupené JUDr. Z. J., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2000, sp. zn. 35 Ca 18/99, a rozhodnutí Katastrálního úřadu ve Znojmě ze dne 20. ledna 1999, sp. zn. 201 10 V2-347/98, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocný rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2000 (35 Ca 18/99-25) a tvrdila, že označený soud svým rozhodnutím porušil její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); aniž by svá tvrzení co do porušení tohoto práva blíže rozvedla a odůvodnila, v obsáhlé polemice s rozhodovacími důvody obecného soudu navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu (a spolu s ním i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu) zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z podané ústavní stížnosti je zřejmé, že porušení svého ústavně zaručeného práva spatřuje stěžovatelka v tom, že obecný soud potvrdil jí nepříznivé rozhodnutí Katastrálního úřadu ve Znojmě, jímž byl zamítnut její návrh na povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí, když správní orgán (a následně shodně i obecný soud) dospěl k závěru, že zástavní smlouva, na jejímž podkladě vklad měl být proveden (z důvodů v rozhodnutích vyložených), je neurčitá; tento závěr stěžovatelka nepokládá za správný a způsobem obdobným, jak to učinila v řízení o opravném prostředku, své námitky rozvádí i v odůvodnění ústavní stížnosti, a tak přehlíží, že ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu Ústavnímu soudu nepřísluší přezkum věcné správnosti či legality rozhodnutí obecných soudů (jiných orgánů veřejné moci), leč by pro jeho ingerenci do jejich rozhodovací činnosti byly dány zvláštní podmínky (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995, a III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994, a další); takové podmínky však ve věci posuzované ústavní stížnosti shledány nebyly a jejich existenci stěžovatelka ostatně ani netvrdila.
Pro takto rozvedené důvody, aniž by se Ústavní soud zabýval stěžovatelčinými námitkami vůči meritu věci, byla její ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 15. června 2000