III. ÚS 326/97

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, splňující jinak formální podmínky stanovené zákonem (§ 30 odst. 1, § 34, §72 zák. č. 182/1993 Sb.), napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze (ze dne 10. října 1996, sp. zn. 22 Co 432/96, ve věci 18 C 617/91 Obvodního soudu pro Prahu 1) a tvrdil, že tímto pravomocným rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené základní právo dané jak Ústavou České republiky (čl. 4 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), tak Listinou základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1), neboť tím, že v jeho věci jako soud odvolací rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a sám řízení zastavil, "jednal jednoznačně pozitivisticky a svým rozhodnutím porušil čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť z hrubě formálních důvodů odepřel právní ochranu postiženému účastníku, aniž se zabýval meritem celé věci, tj. existencí podmínek pro přezkoumání, které jsou v § 15 zák. č. 83/1990 Sb. uvedeny a z hrubě formálních důvodů mu odepřel právní ochranu"; navrhl proto, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu se podává, že stěžovatel v režimu § 15 zák. č. 83/1990 Sb. (tedy v rozhodování soudu ve smyslu ust. § 244 odst. 2 o. s. ř.) domáhal se vydání rozhodnutí, dle něhož by bylo určeno, že přestup hráčky J.P. z někdejší T. do K. je neplatný, že obecný soud I. stupně jeho žalobu (po meritorním projednání a posouzení) zamítl, a že odvolací soud projednávající odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil (§ 103, § 104 odst. 1 o. s. ř.). Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí stalo se tak proto, že odvolací soud (v podrobném zdůvodnění svého rozhodnutí) dospěl k závěru, že - vzhledem k návrhovému žádání stěžovatele [ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.] - zásada kasace, na níž je daný typ řízení vybudován, neumožňuje soudu stěžovatelem uplatněný petit projednat a o něm rozhodnout, a proto pro absenci soudní pravomoci (a neodstranitelný nedostatek podmínek řízení) řízení v odvolacím řízení (po kasaci rozhodnutí soudu I. stupně) zastavil; sluší se dodat, že odvolací soud své rozhodnutí v intencích zákona (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) pečlivě zdůvodnil. Co do možné ingerence Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů nezbývá než zdůraznit, že Ústavní soud již dříve a opakovaně vyložil, za jakých podmínek shledává takovou ingerenci možnou, a protože jde o ustálenou jeho rozhodovací praxi, zcela postačí stěžovatele na ni jako na obecně přístupnou odkázat a zde jen stručně připomenout, že Ústavnímu soudu, jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) stojícímu mimo organizaci obecných soudů, nepřísluší zasahovat do nezávislosti obecných soudů a posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost jejich rozhodnutí, neboť jeho zásadním úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv či svobod (II. ÚS 45/94 - rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1. Praha, C. H. Beck 1995); jestliže nadto z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) vyplývá pro obecné soudy též zásada volného hodnocení důkazů a z toho vyplývající nemožnost Ústavního soudu přehodnocovat obecnými soudy provedené (a dostatečně zdůvodněné) hodnocení důkazů (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 - rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck Praha, 1994), sluší tuto zásadu vztáhnout (za splnění již dříve vyložených podmínek) i k právním závěrům, které obecné soudy na základě řádně zjištěného skutkového stavu učinily (a je také v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem zákonu odpovídajícím zdůvodnily). Podle přesvědčení Ústavního soudu proto výtky stěžovatele adresované obecnému soudu II. stupně nejsou na místě; návrhové žádání (petit návrhu) vytyčuje nejen rámec řízení před soudem (čeho se navrhovatel dovolává), tj. vymezuje práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž má být rozhodnuto, ale současně též podmiňuje i způsob, jak o nich má být rozhodnuto a takto vymezeným žádáním je také obecný soud vázán (možné výjimky v posuzované věci již z její povahy nepřicházejí v úvahu); zásada, "nechť si každý střeží svá práva", ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení na rozdíl od dřívějšího "ochranářského" postoje soudnictví v totalitním systému, přirozeně od účastníků soudního řízení vyžaduje pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem - ve shodě se zákonem - o ochranu svého práva zamýšlí usilovat, což platí tím spíše, jestliže účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem. Nelze se proto ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že obecný soud v jeho věci "jednal jednoznačně pozitivisticky a z hrubě formálních důvodů (mu) odepřel právní ochranu"; ostatně jestliže v procesním právu je nezbytné i k analogii přistupovat obezřetně a se zvláštními rezervami, pak o to víc je třeba zcela a plně respektovat základní principy, na nichž je soudní řízení in concreto vybudováno. Ostatně co do možné ingerence Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů, bylo již řečeno, že Ústavní soud dříve a opakovaně vyložil, za jakých podmínek shledává takovou ingerenci možnou, a protože jde již o ustálenou jeho rozhodovací praxi, zcela postačí stěžovatele na ni jako na obecně přístupnou odkázat (k tomu srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1 až 6) a zde jen stručně připomenout, že Ústavnímu soudu, jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) stojícímu mimo organizaci obecných soudů, nepřísluší zasahovat do nezávislosti obecných soudů, k jejímž znakům v rozhodovací pravomoci nepochybně náleží i právo volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), a to potud, pokud v řízení před nimi byly respektovány ústavní zásady plynoucí především z Listiny základních práv a svobod (její hlavy páté); porušení těchto zásad Ústavní soud neshledal. Z takto vyložených důvodů jeví se proto posuzovaná ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou vyložených důvodů, ale též - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni příkladmo bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem (§ 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.), jak ve výroku tohoto rozhodnutí se stalo.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 4. 11. 1997

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností, splňující jinak formální podmínky stanovené zákonem (§ 30 odst. 1, § 34, §72 zák. č. 182/1993 Sb.), napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze (ze dne 10. října 1996, sp. zn. 22 Co 432/96, ve věci 18 C 617/91 Obvodního soudu pro Prahu 1) a tvrdil, že tímto pravomocným rozhodnutím obecný soud jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené základní právo dané jak Ústavou České republiky (čl. 4 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), tak Listinou základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1), neboť tím, že v jeho věci jako soud odvolací rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a sám řízení zastavil, "jednal jednoznačně pozitivisticky a svým rozhodnutím porušil čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť z hrubě formálních důvodů odepřel právní ochranu postiženému účastníku, aniž se zabýval meritem celé věci, tj. existencí podmínek pro přezkoumání, které jsou v § 15 zák. č. 83/1990 Sb. uvedeny a z hrubě formálních důvodů mu odepřel právní ochranu"; navrhl proto, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jak z odůvodnění ústavní stížnosti, tak z odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu se podává, že stěžovatel v režimu § 15 zák. č. 83/1990 Sb. (tedy v rozhodování soudu ve smyslu ust. § 244 odst. 2 o. s. ř.) domáhal se vydání rozhodnutí, dle něhož by bylo určeno, že přestup hráčky J.P. z někdejší T. do K. je neplatný, že obecný soud I. stupně jeho žalobu (po meritorním projednání a posouzení) zamítl, a že odvolací soud projednávající odvolání stěžovatele rozhodnutí soudu I. stupně zrušil a řízení zastavil (§ 103, § 104 odst. 1 o. s. ř.). Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí stalo se tak proto, že odvolací soud (v podrobném zdůvodnění svého rozhodnutí) dospěl k závěru, že - vzhledem k návrhovému žádání stěžovatele [ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.] - zásada kasace, na níž je daný typ řízení vybudován, neumožňuje soudu stěžovatelem uplatněný petit projednat a o něm rozhodnout, a proto pro absenci soudní pravomoci (a neodstranitelný nedostatek podmínek řízení) řízení v odvolacím řízení (po kasaci rozhodnutí soudu I. stupně) zastavil; sluší se dodat, že odvolací soud své rozhodnutí v intencích zákona (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) pečlivě zdůvodnil. Co do možné ingerence Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů nezbývá než zdůraznit, že Ústavní soud již dříve a opakovaně vyložil, za jakých podmínek shledává takovou ingerenci možnou, a protože jde o ustálenou jeho rozhodovací praxi, zcela postačí stěžovatele na ni jako na obecně přístupnou odkázat a zde jen stručně připomenout, že Ústavnímu soudu, jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) stojícímu mimo organizaci obecných soudů, nepřísluší zasahovat do nezávislosti obecných soudů a posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost jejich rozhodnutí, neboť jeho zásadním úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv či svobod (II. ÚS 45/94 - rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1. Praha, C. H. Beck 1995); jestliže nadto z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) vyplývá pro obecné soudy též zásada volného hodnocení důkazů a z toho vyplývající nemožnost Ústavního soudu přehodnocovat obecnými soudy provedené (a dostatečně zdůvodněné) hodnocení důkazů (k tomu srov. např. III. ÚS 23/93 - rozhodnutí č. 5 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., C. H. Beck Praha, 1994), sluší tuto zásadu vztáhnout (za splnění již dříve vyložených podmínek) i k právním závěrům, které obecné soudy na základě řádně zjištěného skutkového stavu učinily (a je také v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem zákonu odpovídajícím zdůvodnily). Podle přesvědčení Ústavního soudu proto výtky stěžovatele adresované obecnému soudu II. stupně nejsou na místě; návrhové žádání (petit návrhu) vytyčuje nejen rámec řízení před soudem (čeho se navrhovatel dovolává), tj. vymezuje práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž má být rozhodnuto, ale současně též podmiňuje i způsob, jak o nich má být rozhodnuto a takto vymezeným žádáním je také obecný soud vázán (možné výjimky v posuzované věci již z její povahy nepřicházejí v úvahu); zásada, "nechť si každý střeží svá práva", ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení na rozdíl od dřívějšího "ochranářského" postoje soudnictví v totalitním systému, přirozeně od účastníků soudního řízení vyžaduje pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem - ve shodě se zákonem - o ochranu svého práva zamýšlí usilovat, což platí tím spíše, jestliže účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem. Nelze se proto ztotožnit s tvrzením stěžovatele, že obecný soud v jeho věci "jednal jednoznačně pozitivisticky a z hrubě formálních důvodů (mu) odepřel právní ochranu"; ostatně jestliže v procesním právu je nezbytné i k analogii přistupovat obezřetně a se zvláštními rezervami, pak o to víc je třeba zcela a plně respektovat základní principy, na nichž je soudní řízení in concreto vybudováno. Ostatně co do možné ingerence Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů, bylo již řečeno, že Ústavní soud dříve a opakovaně vyložil, za jakých podmínek shledává takovou ingerenci možnou, a protože jde již o ustálenou jeho rozhodovací praxi, zcela postačí stěžovatele na ni jako na obecně přístupnou odkázat (k tomu srov. Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1 až 6) a zde jen stručně připomenout, že Ústavnímu soudu, jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) stojícímu mimo organizaci obecných soudů, nepřísluší zasahovat do nezávislosti obecných soudů, k jejímž znakům v rozhodovací pravomoci nepochybně náleží i právo volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.), a to potud, pokud v řízení před nimi byly respektovány ústavní zásady plynoucí především z Listiny základních práv a svobod (její hlavy páté); porušení těchto zásad Ústavní soud neshledal. Z takto vyložených důvodů jeví se proto posuzovaná ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána nejen povahou vyložených důvodů, ale též - a to především - konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni příkladmo bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo proto rozhodnuto odmítavým výrokem (§ 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb.), jak ve výroku tohoto rozhodnutí se stalo.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.).

V Brně dne 4. 11. 1997