Plný text
III. ÚS 350/05 Ústavní soud rozhodl dne 9. listopadu 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy, soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci navrhovatele F. N., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Sokolem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 15. června 2005 č. j. 31 To 223/2005-35 a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 16. května 2005 č. j. 0 Nt 1371/2005-25, t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jímž bylo (toliko pro formálně nesprávný poukaz na příslušné ustanovení zákona ve výroku uvedený) zrušeno tamtéž označené usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou a rozhodnuto tak, že se podle § 327 odst. 4 tr. řádu zamítá žádost stěžovatele o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel s poukazem na blíže rozvedené výhrady tvrdil, že nesprávným a předpojatým vyhodnocením zdravotního stavu ze strany lékařů Ústřední lékařské komise Vězeňské služby ČR, resp. v návaznosti na to obecnými soudy, jakož i neprovedením důkazů jím navrhovaných lékařských vyšetření prostřednictvím jiných (nezaujatých) lékařů (§ 2 odst. 5 tr. řádu), došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 31 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (čl. 90 Ústavy ČR), pročež se domáhal kasace shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Jak vyplývá z dnes již ustálené rozhodovací praxe, přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající takto vykročení z mezí ústavních kautel (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další)). O takovou situaci, odůvodňující zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů z důvodu svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) v jejich postupu vykročujícímu z kautel daných mezemi nezávislého soudního rozhodování, se v posuzované věci nejedná, když tyto co do důkazního podkladu vyšly především z odborných závěrů Ústřední lékařské komise Vězeňské služby ČR, dle níž všechna zjištěná onemocnění stěžovatele jsou léčitelná v podmínkách výkonu trestu odnětí svobody na shodné úrovni s léčbou civilní, přičemž bezprostředně neohrožují jeho život (§ 327 odst. 4 tr. řádu a contrario). Za těchto podmínek lze stěží dovozovat namítané dotčení shora označených základních práv stěžovatele. Presumovat bez dalšího "neobjektivnost" důkazu, z nějž vyvodily obecné soudy skutkový základ pro rozhodnutí v dané věci (čl. 82 Ústavy ČR), Ústavnímu soudu, který není další skutkovou instancí, nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší. Proto byla Ústavní stížnost z pohledu ústavních kautel posouzena jako zjevně neopodstatněná a podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. listopadu 2005