Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Zemědělského družstva Bulhary, sídlem [adresa] zastoupeného Mgr. Michalem Staňkem, advokátem, se sídlem [adresa] Praha 1, proti výroku I rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. října 2025, č. j. 22 As 35/2025-79, spojené s návrhem na zrušení nařízení vlády č. 55/2025 Sb., o Chráněné krajinné oblasti Soutok, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Ministerstva životního prostředí, se sídlem [adresa] Praha 10, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění
Dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatel je vlastníkem pozemků, které se nachází na území nově vyhlášené Chráněné krajinné oblasti Soutok.
2. Vedlejší účastník nevyhověl stěžovatelovým námitkám proti zařazení jeho pozemků do této CHKO. Ministr životního prostředí poté toto rozhodnutí potvrdil.
3. Stěžovatel se následně obrátil na správní soudy. Městský soud v Praze ("městský soud") však jeho žalobu zamítl. Proti rozsudku městského soudu brojil stěžovatel kasační stížností. Tu však Nejvyšší správní soud zamítl.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel navrhl v ústavní stížnosti zrušit výrok I rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a nařízení vlády o Chráněné krajinné oblasti Soutok (č. 55/2025 Sb.).
5. Stěžovatel tvrdí, že napadené akty porušily jeho ústavně zaručená práva a svobody a principy zakotvené v Ústavě (čl. 1 odst. 1, čl. 4, čl. 78), Listině základních práv a svobod (čl. 4 odst. 4, čl. 11, čl. 26, čl. 36 odst. 1, čl. 41 odst. 1) a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1).
6. Stěžovatel považuje napadené akty za protiústavní z těchto důvodů: a) Obecné soudy nevyhověly stěžovatelovým argumentům proti napadenému nařízení a zařazení jeho pozemků do CHKO Soutok. b) Vláda vyhlášením CHKO překročila své zmocnění k vydávání vládních nařízení a postupovala svévolně (čl. 78 Ústavy a § 25 zákona o ochraně přírody a krajiny). c) Vláda a vedlejší účastník řádně neposoudily a neodůvodnily důvodnost, nezbytnost a potřebnost vyhlášení CHKO. Toto řešení není racionální a nezlepší dosavadní způsob ochrany a nenaplní zamýšlený smysl a účel (§ 1 zákona o ochraně přírody a krajiny). d) Vyhlášení CHKO porušilo zásadu proporcionality. Dosavadní způsob ochrany území byl dostačující a její rozšíření bylo možné učinit mírnějšími a vhodnějšími opatřeními. Vedlejší účastník porušil povinnost usilovat o ochranu území formou smluvní ochrany (§ 39 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny). e) Vláda a vedlejší účastník dostatečně nezohlednily dopad vyhlášení CHKO na podnikatelské subjekty, nezvážily místní poměry a potřeby obyvatel a dostatečně nevypořádaly připomínky a námitky dotčených osob. f) Vláda porušila povinnost zakotvit do národního seznamu evropsky významných lokalit u lokality Soutok-Podluží zákonem předpokládanou "kategorii zvláště chráněných území" (§ 45c odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny). g) Vláda a vedlejší účastník fakticky zmařily soudní přezkum rozhodnutí ministra životního prostředí a učinily ho akademickým. Návrh na vyhlášení CHKO byl předložen a schválen ještě v době, kdy tato rozhodnutí přezkoumávaly soudy.
Posouzení ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecné soudy svým rozhodnutím nebo postupem neporušily stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
8. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, s níž spojil návrh na zrušení nařízení vlády o Chráněné krajinné oblasti Soutok [§ 74 a § 64 odst. 2 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
9. Ústavní soud se může v této situaci zabývat návrhem na zrušení právního předpisu pouze tehdy, pokud je ústavní stížnost proti soudnímu rozhodnutí důvodná nebo opodstatněná (usnesení sp. zn. II. ÚS 584/25, bod 12; I. ÚS 2153/25, bod 7; I. ÚS 799/25, bod 18; III. ÚS 101/95; nález sp. zn. III. ÚS 3432/15, bod 20). Ústavní soud se proto nejprve zabýval ústavní stížností proti soudnímu rozhodnutí.
10. Stěžovatel se proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu prakticky nijak nevymezil. Jedinou námitkou, která míří proti napadenému rozhodnutí, je ta, že Nejvyšší správní soud "neoslyšel argumenty Stěžovatele proti Nařízení o vyhlášení CHKO Soutok a zařazení jeho pozemků do tohoto CHKO" (bod 5 ústavní stížnosti).
11. Stěžovatel však toto tvrzení žádným způsobem nerozvíjí. Ve své ústavní stížnosti neuvádí, o jaké konkrétní argumenty šlo, jak na ně soud reagoval a proč tyto argumenty posoudil chybně. Stěžovatel ve své argumentaci nijak nezohledňuje skutkové okolnosti případu a nekonkretizuje zásah do svých práv. Jeho argumentace je velmi obecná a míří pouze proti obsahu napadeného nařízení a způsobu jeho přijetí. Jinými slovy, stěžovatel svou stížností formálně napadá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, ale ve skutečnosti na jeho závěry ani odůvodnění nijak nereaguje, jeho argumentace obsahově odpovídá spíše návrhu na zrušení podzákonného právního předpisu (§ 64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
12. Ústavní soud připomíná, že v řízení o ústavní stížnosti má stěžovatel břemeno tvrzení. To stěžovateli ukládá povinnost předložit takovou argumentaci, kterou podpoří tvrzený zásah do svých ústavně zaručených práv a svobod. Stěžovatel však tuto povinnost nesplnil, protože Ústavnímu soudu nepředložil žádnou konkrétní argumentaci, kterou by měl Ústavní soud posoudit (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3012/24, bod 12; I. ÚS 3166/24, bod 10, I. ÚS 57/25, bod 19; II. ÚS 3451/23, bod 6; III. ÚS 1893/22, bod 10).
13. Ústavní soud dodává, že identickými ústavními stížnostmi podanými v zastoupení stejného advokáta se již dříve zabýval a všechny je odmítl (usnesení sp. zn. III. ÚS 3094/25, II. ÚS 2525/25, I. ÚS 2527/25, III. ÚS 2359/25, IV. ÚS 2254/25, I. ÚS 2252/25 nebo III. ÚS 2986/25). V nyní řešené věci Ústavní soud z odůvodnění těchto dřívějších usnesení vychází.
Závěr
14. Ústavní soud z těchto důvodů odmítl ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
15. Ústavní soud odmítl i návrh na zrušení napadeného vládního nařízení. Pokud je totiž ústavní stížnost nedůvodná nebo zjevně neopodstatněná, odpadá tím i možnost projednat návrh na zrušení právního předpisu [§ 43 odst. 2 písm. a) a b) a § 64 odst. 2 písm. d) zákona o Ústavním soudu a bod 9 tohoto rozhodnutí].
16. Ústavní soud dodává, že se ústavností napadeného nařízení již věcně zabýval. Ve svém plenárním nálezu přitom rozhodl, že toto nařízení bylo vydáno v souladu se zákonem i ústavním pořádkem. Ústavní soud se přitom v tomto rozhodnutí zabýval všemi námitkami, které stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti (nález sp. zn. Pl. ÚS 17/25).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2026
Jan Svatoň v. r. předseda senátu