Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TEMPLUM - společenské hry, s. r. o., se sídlem [adresa] proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2010 č. j. 20 Co 242/2010-112 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 4. 2009 č. j. 34 C 396/2008-53, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 12. 2010 se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů v její věci, uložil státu zaplatit náklady právního zastoupení stěžovatelky v řízení o jejím návrhu, odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a vydal předběžné opatření. Dále stěžovatelka žádá ustanovení zástupce pro řízení o ústavní stížnosti.
Z uvedeného je patrno, že stěžovatelka není pro řízení o ústavní stížnosti zastoupena advokátem na základě kvalifikované plné moci (viz § 29, § 30 odst. 1 a § 31 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu").
Z mnoha dalších řízení o návrzích, jež stěžovatelka v minulosti podala, se podává, že tento postup, jímž ignoruje povinné zastoupení advokátem, volí, ačkoli byla o této podmínce řízení a postupu k jejímu splnění opakovaně poučena s výslovným upozorněním, že zákon Ústavnímu soudu neumožňuje ustanovení advokáta z úřední moci, ale je třeba se obrátit na Českou advokátní komoru (viz věci ústavních stížností vedené pod sp. zn. II. ÚS 1599/10, IV. ÚS 2183/10, III. ÚS 2341/10).
Obecně platí, že je na soudu, aby učinil opatření k odstranění tohoto nedostatku (vady); vyvodit vůči navrhovateli nepříznivé procesní důsledky (odmítnutí návrhu) pak lze tehdy, jestliže se uvedený nedostatek odstranit nezdaří.
Ústavní soud je však toho názoru (který vyjádřil i ve stěžovatelčině věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2182/10), že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovatelce vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
V souladu s tradičním hodnocením nedostatku zastoupení stěžovatelky advokátem (a ve shodě s mnoha z výše označených usnesení) se tudíž Ústavní soud uchýlil i zde k přiměřenému použití ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a soudcem zpravodajem stěžovatelčin návrh bez jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. ledna 2011
Vladimír Kůrka soudce zpravodaj