Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. L., sídlem [adresa] Praha 1 - Nové Město, insolvenčního správce dlužníka - Správa pohledávek OKD, a. s., zastoupeného JUDr. Dušanem Dvořákem, advokátem, sídlem [adresa] Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. září 2019 č. j. 13 VSOL 563/2019-1195, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a obchodní korporace Správa pohledávek OKD, a.s., sídlem [adresa] Ostrava, obchodní korporace Citibank N.A., London Branch, sídlem Citigroup Centre, Canada Square 25, Canary Wharf, Londýn, E14 5LB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, obchodní korporace New World Resources N. V., sídlem na adrese [adresa] AP, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, a obchodní korporace NWR Holdings B. V., sídlem [adresa] jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tímto usnesením bylo v insolvenčním řízení rozhodnuto tak, že: "Soudkyně Krajského soudu v Ostravě JUDr. S. P. není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 ICm 3260/2016 (KSOS 25 INS 10525/2016)."
2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
3. Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své judikatuře ctí zásadu subsidiarity řízení o ústavní stížnosti. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci, teprve není-li k jeho nápravě příslušný žádný jiný orgán, protože jakékoliv duplicitní rozhodování je z podstaty institutu ústavní stížnosti vyloučeno. Jinými slovy, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto do jejich činnosti zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené neústavnosti v rámci jejich systému již není možná. Tato zásada výslovně plyne z § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
4. Za nepřípustnou je ve světle výše uvedeného nutno považovat i nyní posuzovanou ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o námitce podjatosti. V obecné rovině sice platí, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla. Současně je však nutno konstatovat, že ačkoliv je toto usnesení pro rozhodující soud i pro účastníky řízení závazné, stěžovateli, bude-li mít v dalším průběhu řízení za to, že rozhodnutí pro něj nepříznivé bylo vydáno soudcem, resp. soudci k tomu nepříslušnými (vyloučenými), nic nebrání, aby uvedené námitky uplatnil později v průběhu meritorního řízení, neboť rozhodnutím nadřízeného soudu o námitce podjatosti nemusí být otázka vyloučení soudce definitivně vyřešena.
5. Je tak třeba uzavřít, že napadené usnesení, jakkoliv přímo proti němu nejsou přípustné opravné prostředky, není možno považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, neboť ten má k dispozici další prostředky, jak svá práva v průběhu probíhajícího řízení hájit. Za dané situace byla tedy ústavní stížnost podána předčasně, a proto jde o návrh nepřípustný, jak ostatně vyplývá i z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 665/15, ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. II. ÚS 52/15, ze dne 16. 3. 2016 sp. zn. IV. ÚS 693/16, ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3117/15, ze dne 15. 6. 2016 sp. zn. IV. ÚS 587/16, ze dne 28. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 2237/16, ze dne 5. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 2085/16, ze dne 8. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2676/16, ze dne 3. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 952/18, ze dne 9. 10. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3205/18, či ze dne 14. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 3535/18; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Ústavní soud shrnuje, že s ohledem na skutečnost, že řízení ve věci nebylo skončeno napadeným rozhodnutím, nýbrž stále běží, nedošlo dosud k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele, a podaná ústavní stížnost je proto nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; v dané věci nejsou splněny ani výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. K aplikaci této výjimky totiž Ústavní soud přistupuje jen velmi zdrženlivě například v situaci, kdy by rozhodnutí vyloučeného (podjatého) soudce znamenalo uvržení stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody (srov. k tomu přiměřeně např. nález ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 4071/17).
7. Argument, že nepřistoupí-li Ústavní soud ke zrušení ústavní stížností napadeného usnesení (tedy ve věci bude dále rozhodovat eventuálně vyloučená soudkyně), dojde k nápravě až se značným odstupem a hrozí tak velké škody, sám o sobě neobstojí, neboť opačné řešení by bez dalšího znamenalo popření východisek uvedených výše. Jiný závěr ostatně neplyne ani ze stěžovatelem odkazovaného usnesení ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2825/18.
8. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2019
Josef Fiala v. r. soudce zpravodaj