Ústavní soud rozhodl dne 5. ledna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti společnosti AUTOPROGRES Vimperk, s. r. o. se sídlem 1. máje 115, [PSČ obec], zastoupené JUDr. Josefem Šťastným, advokátem se sídlem [adresa] proti rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 14. října 2011 č. j. 18 C 574/2010-26, za účasti Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 13. 12. 2011, napadla stěžovatelka v záhlaví usnesení označený rozsudek pro údajné porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka se žalobou podanou proti žalované společnosti EUROTRANS KOPKA s. r. o. domáhala zaplacení částky 9 000,- Kč s příslušenstvím z titulu dlužného přepravného z mezinárodní přepravy zboží z Francie do České republiky ve dnech 5. až 8. 2. 2010, kterou pro žalovanou zajistila stěžovatelka na základě její objednávky č. 005/2010 za sjednanou cenu 7 500,- Kč bez DPH. Současně s objednanou přepravou zboží byly ujednány i platební podmínky, přičemž splatnost faktury za přepravu zboží byla sjednána v délce 60 dnů od data obdržení kompletní faktury, včetně kopie CMR listu potvrzeného odběratelem a dodacího listu, kteréžto listiny byly nezbytné k proplacení faktury.
Okresní soud v souvislosti s nařízeným jednáním ve věci samé nevyhověl žádosti právního zástupce stěžovatelky o odročení jednání, které se tak konalo bez jeho přítomnosti. Stěžovatelka v takovém postupu soudu shledává porušení svých základních práv, neboť nemožnost zúčastnit se nařízeného jednání v předmětné věci právní zástupce údajně dostatečně odůvodnil poukazem na souběžně konané přezkumné jednání v insolvenčním řízení, v němž byla nutná osobní účast právního zástupce stěžovatelky jako insolvenčního správce a stěžovatelka se substitucí nesouhlasila. Podle názoru stěžovatelky měl okresní soud v případě, že shledal žádost o odročení nařízeného jednání za nedostatečně podloženou, vyzvat podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. k jejímu doplnění. Jestliže tak okresní soud neučinil, porušil princip rovnosti stran, neboť stěžovatelce znemožnil "zúčastnit se jednání a hájit v něm svá práva a zájmy".
Stěžovatelka současně nesouhlasí s právním názorem okresního soudu a zdůrazňuje, že procesní obrana žalované spočívající v poukazu na dosud neobdrženou kompletní fakturu k předmětné přepravě, která tak žalované neumožnila přepravné uhradit, není relevantní, neboť za okamžik doručení kvalifikované výzvy k plnění je třeba podle platné judikatury považovat den podání žaloby. II.
Z připojeného rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 14. 10. 2011 č. j. 18 C 574/2010-26 se zjišťuje, že žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 9 000,- Kč s příslušenstvím byla zamítnuta, přičemž stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit žalované na nákladech řízení částku 11 800,- Kč.
Okresní soud konstatoval, že provedl důkazy navržené a předložené stěžovatelkou, přičemž ve věci jednal a rozhodl bez její účasti, neboť její advokát požádal o odročení jednání faxem až odpoledne dne 12. 10. 2011, své tvrzení o účasti na jiném souběžně konaném jednání nijak nedoložil, přestože o kolizi jednání věděl již od 19. 9. 2011, řádně a včas se neomluvil, ani se nezajímal o to, jestli soud jeho žádosti vyhoví či nikoli.
Okresní soud při rozhodování o podané žalobě vycházel především z ujednání účastníků jak v otázce přepravného, tak i jeho splatnosti. Protože stěžovatelka doručení předmětné faktury žalované neprokázala, ani k této skutečnosti nenavrhla žádný důkaz, nemohl soud posoudit splatnost předmětné faktury, jejíž doručení, včetně sjednaných příloh, žalovaná popřela.
Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Námitky stěžovatelky, předložené Ústavnímu soudu k posouzení, vycházejí z přesvědčení, že účast jejího advokáta na jednání nařízeném ve věci již probíhajícího insolvenčního řízení musela mít přednost před jednáním o zaplacení tzv. bagatelní částky 9 000,- Kč. Stěžovatelka se domnívá, že okresní soud měl žádosti o odročení nařízeného jednání vyhovět, pokud její advokát měl zájem se řízení zúčastnit a stěžovatelka - údajně - odmítala nastalou časovou kolizi řešit substitucí.
Ústavní soud se obdobnou problematikou, tedy případy, v nichž obecný soud nevyhověl žádosti advokáta zastupujícího účastníka řízení o odročení ve věci nařízeného jednání z důvodu časové kolize s jiným (dříve) nařízeným jednáním, zabýval již mnohokrát.
V usnesení ze dne 20. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 2069/11 v této souvislosti Ústavní soud konstatoval, že "zásad spravedlivého procesu se nemůže dovolávat ten účastník řízení před obecnými soudy, který, ač byl řádně a včas o jednání soudu uvědoměn, toto jednání zmeškal, nebo ten, kdo řádné a včasné uplatnění svých procesních práv zanedbal; totéž platí i v případech, spočívá-li nedostatek procesní aktivity či obezřetnosti na straně advokáta, jehož si účastník řízení před obecnými soudy zvolil a který za řádný výkon převzatého zastoupení podle zákona a pravidel svého povolání i odpovídá" (viz též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/97, usnesení sp. zn. II. ÚS 100/02, sp. zn. III. ÚS 2848/10, III. ÚS 346/05, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 68/97 zdůraznil, že "časová kolize zástupce mezi zastupováním u různých jednání (procesních úkonů) zpravidla není dostatečně závažným důvodem pro to, aby kterékoli již nařízené jednání (procesní úkon) bylo odročováno, neboť je na samotném zástupci, aby - bez újmy na procesním postavení a zájmech zastupovaného - nastalou kolizi podle své vůle a výběru řešil substitucí (§ 16, § 26 odst. 1 zákona č. 58/1996 Sb., o advokacii)".
Jestliže advokát stěžovatelky odpovídá za řádný výkon převzatého zastoupení, bylo nepochybně v jeho zájmu i v možnostech, aby stěžovatelce vysvětlil, že v případě kolize dvou nařízených jednání je jednou z možností řešení nastalé situace substituce, v případě odmítnutí takové možnosti pak volba jiného advokáta, který by stěžovatelku v předmětné věci zastupoval. Zda advokát stěžovatelku o těchto alternativách řádně poučil či nikoli, stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí.
Není v zásadě povinností obecného soudu žádosti advokáta o odročení nařízeného jednání vždy vyhovět. Není dokonce ani jeho povinností - pokud advokátem uváděné důvody neshledá obecný soud dostatečně závažnými, aby advokáta o svém odmítavém stanovisku k takové žádosti žadatele uvědomoval; i v takovém případě je věcí zástupce, je-li jím advokát, aby se sám o osudu své žádosti zavčas přesvědčil a stanovisku obecného soudu přizpůsobil režim svého pracovního dne.
Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, advokát nedodržel zásadu procesní obezřetnosti, neboť musel počítat i s možností, že jeho žádosti nebude vyhověno a bez rozumného důvodu se o osud vyřízení své žádosti dále nezajímal. Ani sama stěžovatelka nevyvinula jakoukoli aktivitu k řešení nastalé situace např. účastí na nařízeném jednání, v jehož průběhu mohla hájit svá procesní práva a zájmy v projednávané věci. Jestliže nyní stěžovatelka uvádí, jaké konkrétní námitky a tvrzení chtěla okresnímu soudu v průběhu nařízeného jednání předložit, jsou tato tvrzení a argumenty zcela nové, které neprošly procesem jejich zkoumání v řízení před obecnými soudy. Z tohoto důvodu není možné se jejich důvodností zabývat teprve v řízení před Ústavním soudem v rámci předmětné ústavní stížnosti. Bylo totiž nepochybně v možnostech stěžovatelky právně argumentovat na podporu svých tvrzení již v řízení před okresním soudem a vyvrátit tak tvrzení žalované uvedené v jejím odporu, jak ostatně připomněl již okresní soud v napadeném rozsudku. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud k problematice práva na zaplacení přepravného poukazuje na právní závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 11. 2008 sp. zn. 32 Odo 1494/2006, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že "pokud smlouva o přepravě váže vznik práva na zaplacení přepravného na předložení určité listiny, může se dopravce domáhat zaplacení přepravného až poté, kdy provedl přepravu do místa určení a předmětnou listinu předložil, ledaže by její předložení nebylo možné". Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. ledna 2012
Jan Musil předseda senátu Ústavního soudu