Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníOdmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)7× citováno

Spisová značka

III. ÚS 375/04

Téma · generováno AIÚstavní přezkum hodnocení důkazů v trestním řízení

Soud: Ústavní soudDatum rozhodnutí: 1. 9. 2004Zpravodaj: Holländer PavelTyp řízení: O ústavních stížnostechECLI:CZ:US:2004:3.US.375.04
Další údaje
Navrhovatel: STĚŽOVATEL - FONapadený akt: rozhodnutí soudu rozhodnutí souduPodání: 14. 6. 2004Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení právo na soudní a jinou právní ochranu

Shrnutí · generováno AI

Stěžovatel napadl odsouzení za ublížení na zdraví a tvrdil, že soudy nesprávně uvěřily poškozenému a jeho svědkyni. Ústavní soud neshledal extrémní rozpor mezi důkazy a skutkovými závěry obecných soudů, a ústavní stížnost proto odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje hodnocení důkazů obecnými soudy ani z něj nevyvozuje odlišné skutkové závěry. Do jejich rozhodování zasáhne jen při extrémním nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy; není-li takový exces dán a soudy svá rozhodnutí logicky a přiléhavě odůvodnily, nedochází k porušení čl. 36 odst. 1 ani čl. 40 odst. 2 Listiny. Zásada in dubio pro reo se neuplatní, nemají-li soudy pochybnosti o skutkovém stavu.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající vykročení z mezí ústavních kautel, tj. nejsou-li učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důk
    Zobrazit v textu
  • Vyjádřeno jinými slovy, Ústavní soud je v této souvislosti povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy obecných soudů. Naznačené vybočení z ústavních postulátů v dané věci ovšem zjištěno nebylo.
    Zobrazit v textu
  • Pro absenci svých pochybností tedy neměly důvod postupovat v souladu se stěžovatelem ke zvážení předkládanou zásadou in dubio pro reo (k tomuto srov. např. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 154/02 , publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, Sv. 28, č. 37).
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Plný text

III. ÚS 375/04 Ústavní soud rozhodl dne 1. září 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Musila, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele P. N. zastoupeného Mgr. I. C., advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2004 sp. zn. 9 To 10/2004 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 29. října 2003 sp. zn. 50 T 192/2002, t a k t o : Návrh se odmítá. O d ů v o d n ě n í Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byl dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rovněž namítal, že postup soudů v jeho trestní věci učiněný je v rozporu s čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR. Citovaným usnesením Městského soudu v Praze bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání stěžovatele do shora označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, jímž byl pro blíže popsaný skutek uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví dle § 221 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Dále mu byla uložena povinnost nahradit poškozenému blíže vyčíslenou škodu, přičemž byl současně tento odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V rámci svých stížnostních bodů stěžovatel tvrdil, že skutek, tak, jak je uveden ve výroku rozsudku, se nestal, resp. se stal jinak a zcela nedůvodně bylo uvěřeno výpovědi poškozeného a jeho družky, když jeho vlastní výpověď ve spojení s výpovědí jeho družky byla označena za nevěrohodnou. Poté, co podrobně předestřel svůj vlastní náhled na hodnocení ve věci provedených důkazů, poukázal rovněž na důsledky plynoucí ze zásady in dubio pro reo a domáhal se, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí nálezem zrušil. Ústavní stížnost byla shledána zjevně neopodstatněnou. Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, stěžovatelem předestřená skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv, neboť přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování ve smyslu činění odlišných skutkových závěrů s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, nejedná-li se o extrémní rozpory zakládající vykročení z mezí ústavních kautel, tj. nejsou-li učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 3, č. 34; sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, Sv. 4, č. 79; sp. zn. II. ÚS 182/02, tamtéž, Sv. 31, č. 130; sp. zn. I. ÚS 272/01 ze dne 14. července 2004, ve Sbírce nálezů a usnesení dosud nepublikován, a další). Vyjádřeno jinými slovy, Ústavní soud je v této souvislosti povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy obecných soudů. Naznačené vybočení z ústavních postulátů v dané věci ovšem zjištěno nebylo. Obecné soudy svá rozhodnutí v přiměřeném rozsahu logicky a věcně přiléhavým způsobem odůvodnily a na obsah jejich rozhodnutí, jež jsou takto reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy ČR, proto postačí odkázat (§ 125 odst. 1, § 134 odst. 2 tr. řádu). Obecné soudy po vyhodnocení důkazní situace, kdy proti sobě co do přímých důkazů stály dvě odlišné, resp. zcela protichůdné výpovědi stěžovatele a svědkyně N. na jedné straně a poškozeného a svědkyně K. na straně druhé, dospěly k závěru, že výpověď poškozeného ve spojení s výpovědí svědkyně K. a dalšími ve věci provedenými důkazy se jim jeví jako pravdivá, zpochybnění věrohodnosti těchto důkazních prostředků nedovodily a úvahy vedoucí jej k tomuto náhledu na věc zahrnuly, byť stručně, leč výslovně, do odůvodnění svých rozhodnutí. Pro absenci svých pochybností tedy neměly důvod postupovat v souladu se stěžovatelem ke zvážení předkládanou zásadou in dubio pro reo (k tomuto srov. např. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 154/02, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, Sv. 28, č. 37). Ústavní stížnost stěžovatele tak byla shledána z pohledu ústavních kautel zjevně neopodstatněnou, když tato její zjevná neopodstatněnost se podává jak z vývodů v návrhu obsažených, tak i judikatury shora příkladmo vyjmenované, v důsledku čehož Ústavní soud návrh stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 1. září 2004

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací