III. ÚS 3754/17

Odůvodnění

1. Přípisem ze dne 30. 8. 2019 prohlásil soudce Ústavního soudu Josef Fiala, že se cítí být podjatý a navrhl, aby IV. senát Ústavního soudu rozhodl o jeho vyloučení z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 3754/17. Jako předseda senátu své prohlášení odůvodnil úzkým mimopracovním stykem se zástupcem stěžovatelky při vykonávání značkařské činnosti v rámci Klubu českých turistů (dále jen "KČT") a každoročního uzavírání příkazních smluv v zastoupení tohoto spolku. Soudce Josef Fiala je předsedou značkařského obvodu Měřín, v němž spolu se zástupcem stěžovatelky a dalšími pěti členy zajišťuje obnovu značených turistických tras a informačních prvků. V zastoupení KČT uzavírá se zástupcem stěžovatelky příkazní smlouvy, na základě kterých je zástupce stěžovatelky povinen provést obnovu přibližně 10 až 15 km turistických tras za rok; k této činnosti jej vybavuje materiálem a z pozice sekretáře Krajské komise značení oblasti Vysočina posuzuje a potvrzuje správnost souvisejícího vyúčtování.

2. Dne 9. 9. 2019 předložil soudce Ústavního soudu Radovan Suchánek - soudce zpravodaj věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 3754/17 - IV. senátu Ústavního soudu k posouzení, zda je vyloučen z projednání a rozhodování shora označené věci. Soudce Radovan Suchánek uvedl, že manželka zástupce stěžovatelky je jeho asistentkou; na vyřizování věci se nijak nepodílela ani nepodílí, avšak toto své prohlášení činí zejména s ohledem na předchozí rozhodnutí o jeho vyloučení a na to, jak se daný poměr navenek může jevit nejširší veřejnosti.

3. Podle § 36 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je soudce Ústavního soudu vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nebo jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení představuje výjimku z ústavní zásady, podle které nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (srov. čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

4. Nestrannost soudce je vždy posuzována z hlediska subjektivního a objektivního. Zatímco subjektivní hledisko zkoumá vnitřní vztah soudce k věci, (vedlejším) účastníkům nebo jejich zástupcům, objektivní hledisko sleduje s ohledem na tento vnitřní vztah existenci dostatečných záruk, že je možno vyloučit jakoukoli legitimní pochybnost o jeho nepodjatosti [srov. nález sp. zn. I. ÚS 722/05 ze dne 7. 3. 2007 (N 42/44 SbNU 533); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Subjektivní hledisko účastníků řízení nebo samotného soudce je zároveň pouze podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti a samo o sobě k vyloučení nepostačuje; rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. Není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudců k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká a je zapotřebí vyjít i z rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2800/07 ze dne 6. 10. 2010).

5. Čtvrtý senát Ústavního soudu se seznámil s vyjádřením obou soudců i obsahem spisu sp. zn. III. ÚS 3754/17, vzal v úvahu i další okolnosti a dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dán důvod k vyloučení soudců z projednání a rozhodování této věci.

6. Výčet obsažený v § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy poměr soudce k: 1) věci, 2) účastníkům, 3) vedlejším účastníkům nebo 4) jejich zástupcům, má co do potenciálu založit podjatost soudce či zdání o podjatosti "sestupnou tendenci", proto je zapotřebí tyto poměry rozlišit (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 808/13 ze dne 26. 8. 2014). Za poměr s největším potenciálem je považován poměr k věci samotné, potenciál menší má poměr k vedlejším účastníkům, nejmenší pak poměr soudce k zástupci účastníka, který rozhodující soudce v této věci namítá. K vyloučení soudce na základě poměru k zástupci stěžovatelky je třeba přistupovat obezřetněji a zdrženlivěji než v případě poměru k věci či účastníkům. K tomu lze dospět teprve tehdy, je-li evidentní, že poměr soudce k dané věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti vyvstávají odůvodněné pochybnosti, zda bude soudce moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Poměr soudce k věci nebo účastníkům, příp. jejich zástupcům, je proto třeba v daném případě posoudit ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, a to: a) jaká je povaha tohoto poměru; b) zda jde o poměr relevantní, to znamená, zda dosahuje v tomto směru určité nezbytné intenzity [srov. nález sp. zn. II. ÚS 105/01 ze dne 3. 7. 2001 (N 98/23 SbNU 11)].

7. Podle Ústavního soudu poměr soudce Josefa Fialy k zástupci stěžovatelky v posuzované věci této zjevné intenzity nedosahuje; je dán pouze tím, že je stejně jako zástupce stěžovatelky členem KČT (který navíc v posuzované věci nevystupuje), v rámci něhož se podílejí na značkování turistických tras. Byť rozhodující soudce vystupuje v tomto mimopracovním vztahu jako sekretář Krajské komise značení oblasti Vysočina a v poměru k zástupci stěžovatelky je v určité "kontrolní" pozici, je třeba vzít v úvahu, že jde o neformální, dobrovolný a mimopracovní styk dvou právních profesionálů, který se nadto nevyznačuje zřetelným vztahem nadřízenosti a podřízenosti či jiné "závislosti". Ze strany soudce jde ve vztahu k zástupci stěžovatelky zejména o práci pomocnou či administrativní, v rámci které navíc není, podle vyjádření soudce, činnost zástupce stěžovatelky intenzivní (obnova 10 až 15 km turistických tras za rok). Tyto skutečnosti proto nevedou k závěru o natolik úzkém či důvěrném vztahu zástupce stěžovatelky a rozhodujícího soudce, který by vzbuzoval objektivní pochybnosti o soudcově nepodjatosti.

8. K závěru o nevyloučení soudce Radovana Suchánka dospěl Ústavní soud zejména proto, že poměr nikoli přímo soudce, ale pouze jeho asistentky, která se na přípravě rozhodnutí v posuzované věci nijak nepodílí ani nepodílela, nevzbuzuje objektivní pochybnosti o jeho nepodjatosti. I kdyby se manželka zástupce stěžovatelky jako asistentka soudce Radovana Suchánka v rámci přípravy konceptu rozhodnutí nepřímo podílela na projednávání a rozhodnutí dané věci, nic nebrání soudci zpravodaji, aby touto podpůrnou činností pověřil jiného z dalších svých asistentů. Kromě toho jde o poměr ještě nižší intenzity než je poměr výše uvedený, neboť asistentka soudce jednak ve věci nerozhoduje, jednak není v poměru k některému z účastníků řízení, ale "pouze" k zástupci stěžovatelky.

9. Sama existence mimopracovního vztahu předsedy rozhodujícího senátu s advokátem zastupujícím stěžovatelku ani manželství asistentky soudce zpravodaje a zástupce stěžovatelky nejsou bez dalšího způsobilé založit podjatost rozhodujících soudců; je třeba vycházet z předpokladu, že se jedná o profesionály schopné oddělit svůj profesní život od činnosti rozhodovací a od soukromých vztahů. Podjatost lze u soudce shledat teprve v případě, kdy je skutečně dán jeho osobní vztah k projednávané věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3405/18 ze dne 5. 11. 2018).

10. Na základě výše uvedených důvodů rozhodl čtvrtý senát Ústavního soudu podle § 36 odst. 1 a 2 ve spojení s § 38 odst. 1 větou druhou zákona o Ústavním soudu tak, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2019

Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu, který měl spočívat v zahájení daňových kontrol týkajících se daně z přidané hodnoty u stěžovatelky; současně se stěžovatelka domáhala vyslovení zákazu provádět tyto kontroly. Nezákonnost postupu při daňové kontrole stěžovatelka spatřovala zejména v nesplnění zákonných podmínek pro uplatnění institutu dožádání, s čímž se však soud neztotožnil, když s odkazem na § 7 a 17 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, konstatoval, že dožádání o provedení úkonů jiného správce daně je plně na úvaze místně příslušného správce daně.

3. Rozsudek krajského soudu stěžovatelka napadla kasační stížností, jež byla v záhlaví označeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu zamítnuta jako nedůvodná. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu, přičemž i jeho odůvodnění vyhodnotil jako plně dostačující a přezkoumatelné a necítil potřebu s ním jakkoliv polemizovat.

Argumentace stěžovatelky

4. K porušení základních práv stěžovatelky mělo podle jejích tvrzení dojít v důsledku nesprávného výkladu a použití § 17 daňového řádu správním orgánem při dožádání místně nepříslušného finančního úřadu k provedení daňové kontroly u stěžovatelky, jakož i při následné aprobaci tohoto postupu soudy v řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu. Stěžovatelka je toho názoru, že místně příslušný finanční úřad se nevypořádal se zákonnými podmínkami, které by opravňovaly vykonat daňovou kontrolu dožádaným, místně nepříslušným finančním úřadem.

5. Stěžovatelka poukazuje na okolnosti uskutečnění daňové kontroly a absenci sdělení proč daňovou kontrolu nebyl schopen provést místně příslušný finanční úřad, příp. proč by toho byl schopen jen s obtížemi nebo vynaložením neúčelných nákladů, přičemž současně zdůrazňuje, že dle ní není rozhodné, "nakolik je pro dožádaného správce daně provedení určitého postupu (daňové kontroly) jednoduché, nýbrž nakolik je provedení tohoto postupu pro dožadujícího správce daně obtížné".

6. Kvůli nesplnění zákonných podmínek pro využití institutu dožádání byla podle stěžovatelky daňová kontrola provedena neoprávněně, čímž došlo k zásahu do jejího vlastnického práva.

7. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále namítá, že ani správní soudy se nevypořádaly dostatečně s vyřešením dle stěžovatelky stěžejní právní otázky - zda daňová kontrola byla místně nepříslušným finančním úřadem vykonávána neoprávněně a v rozporu s jejími ústavními právy, nebo zda daný postup místně nepříslušného finančního úřadu je aprobovatelný v rámci institutu dožádání podle § 17 daňového řádu. Tím soudy porušily její právo na soudní ochranu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Nepředstavuje další instanci v systému soudnictví, pročež do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele. 10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

11. Ústavní soud neshledal existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež by vydáním těchto rozhodnutí nastala v právní sféře stěžovatelky. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů Ústavnímu soudu nepřísluší. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - považuje být oprávněn posuzovat výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže v konkrétní věci extrémně vybočil z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).

12. Stěžovatelka namítá porušení svého procesního základního práva podle čl. 36 Listiny. Toto právo však není právem samoúčelným, jeho uplatňování je zpravidla vázáno na základní právo hmotné, v daném případě právo vlastnické zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavněprávní argumentace o zásahu do vlastnického práva stěžovatelky se opírá o čl. 11 odst. 5 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny. Namítáno je rovněž porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy. Ustanovení čl. 11 odst. 5 však podle názoru Ústavního soudu v dané věci porušeno nebylo, neboť není pochybnosti o tom, že zákonem je upravena jak daň z přidané hodnoty, tak i způsob jejího vyměření (doměření) a kontroly plnění povinností plátce daně, tj. kontrolní postupy správce daně (viz daňový řád). Stejně tak nemohl být porušen čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť to, co je daňový subjekt povinen prokazovat, jakým způsobem a jak má správce daně při správě daní postupovat, stanoví rovněž zákon. Ústavní soud nezpochybňuje, že daňové právo procesní je součástí veřejného práva a uplatňují se v něm přísně principy vyjádřené v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, avšak stěžovatelkou tvrzený zásah do jejích práv nespočívá v tom, že by správní orgány v daňovém řízení postupovaly způsobem neupraveným daňovým řádem (tj. např., že by uplatňovaly při výkonu veřejné moci institut, který vůbec není zákonem upraven), ale spornými, z pohledu stěžovatelky, jsou výlučně výklad a použití institutu dožádání, který je upraven daňovým řádem, tj. běžným zákonem.

13. Ústavní soud není povolán k výkladu či použití jiných než ústavních předpisů, jež při řešení konkrétních věcí náležejí soudům. Právě Nejvyššímu správnímu soudu, na který se stěžovatelka obrátila s kasační stížností, přísluší výklad zákonů v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i úprava podle § 12 soudního řádu správního. V posuzované věci Ústavní soud považuje argumentaci soudů za ústavně souladnou a srozumitelnou, nevybočující ze standardů právního výkladu způsobem, jenž by si vyžadoval jeho zásah. Vydáním napadených rozhodnutí nebyl porušen ani čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

14. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2019

Josef Fiala v.r. předseda senátu