Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti P. R., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného Mgr. et Mgr. Romanou Hiklovou, advokátkou, sídlem [adresa] Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2025 č. j. 7 Tdo 846/2025-745, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. března 2025 č. j. 10 To 2/2025-631 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. listopadu 2024 č. j. 9 T 8/2024-565, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "nalézací soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání (I) přečinu porušování domovní svobody (§ 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku) a zvlášť závažného zločinu vydírání [§ 175 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku], (II) zločinu znásilnění [§ 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku] a (III) přečinu nebezpečného vyhrožování [§ 353 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku]. Za uvedené jednání a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání [§ 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku] a přečin krádeže [§ 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku] mu byl uložen souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šest let a šest měsíců ve věznici s ostrahou. Dále mu byl uložen trest zákazu řízení na dobu dvou let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 7. 2024 sp. zn. 7 T 89/2023, jakož i všechna rozhodnutí na tento rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozené na náhradu nemajetkové újmy 50 000 Kč.
2. K odvolání stěžovatele i státního zástupce Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání zrušil napadený rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody (§ 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku), zvlášť závažného zločinu vydírání [§ 175 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku], zločinu znásilnění [§ 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku] a přečinu nebezpečného vyhrožování [§ 353 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku]. Za toto jednání a za sbíhající se přečin krádeže [§ 205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 30. 11. 2023 sp. zn. 2 T 115/2023, a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání [§ 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku], jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. 7. 2024 sp. zn. 7 T 89/2023, mu odvolací soud uložil souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců ve věznici s ostrahou a trest zákazu řízení na dobu dvou let. Současně odvolací soud zrušil výroky o trestu z uvedených rozsudků okresních soudů, jakož i všech rozhodnutí na tyto rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolací soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit poškozené na náhradu nemajetkové újmy 50 000 Kč.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením v neveřejném zasedání dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Argumentace stěžovatele
4. Řádně zastoupený stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy svým postupem zasáhly jeho práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
5. Nalézacímu soudu stěžovatel vytýká nevyslechnutí některých svědků a znalců, nezjištění průběhu noci, kdy měl spáchat trestný čin, svévolné vyhodnocení posudku znaleckého ústavu na stěžovatele a nevypracování revizních znaleckých posudků; ty nenechal vypracovat ani odvolací soud. Podle Nejvyššího soudu nebyla výpověď poškozené osamocená, ale korespondovala s dalšími důkazy, které však nebyly upřesněny. Úvahy Nejvyššího soudu k věrohodnosti poškozené postrádají relevanci (nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16). Podle stěžovatele bylo povinností obecných soudů provést všechny potřebné důkazy i za situace, kdy je stěžovatel sám nenavrhl. Proto je přesvědčen, že neproběhlo dokazování v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, nebyly dodrženy zásada oficiality, zásada vyhledávací ani zásada materiální pravdy a byla porušena presumpce neviny (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 3044/22). Obecné soudy vycházely z neúplné anamnézy poškozené, důkazy byly hodnoceny svévolně a výsledky byly fakticky přeneseny na soudního znalce (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08, ze dne 30. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 299/06 či ze dne 17. 5. 2007 sp. zn. IV. ÚS 260/05). V řízení vyvstaly pochybnosti, pro které měla být aplikována zásada in dubio pro reo (viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 1076/08 či ze dne 19. 7. 2016 sp. zn. III. ÚS 1073/15). Vyplacením náhrady 50 000 Kč dne 13. 6. 2024 Ministerstvem spravedlnosti [§ 24 odst. 1 písm. b) a § 24 odst. 3, a § 28 odst. 1 písm. b) zákona č. 45/2013 Sb. o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů)] byla presumována vina stěžovatele dříve, než rozhodl nalézací soud. Obecné soudy se nezabývaly nadužíváním psychofarmak a alkoholu poškozenou, jejím jednáním proti sestře stěžovatele ani krádežemi léků, které nyní šetří Policie České republiky.
6. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Vlastní posouzení ústavní stížnosti
7. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími i spisem nalézacího soudu sp. zn. 9 T 8/2024 a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z části zjevně neopodstatněná a z části nepřípustná.
8. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, není další přezkumnou instancí, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (viz čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by jejich postup byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (například nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
9. Extrémní exces při dokazování spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy by byl dán tehdy, bylo-li by hodnocení důkazů a z nich přijaté skutkové závěry výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), respektive v situaci, kdy by skutková zjištění soudu vůbec neměla obsahovou spojitost s důkazy, jestliže by z provedených důkazů nevyplývala při žádném logicky přijatelném způsobu hodnocení, anebo v případě, byla-li by skutková zjištění opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (například usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13). Taková pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
10. Ze spisu je patrné, že protiprávní jednání stěžovatele spočívá především v tom, že pobýval v bytě poškozené proti její vůli a následně na ní, rovněž proti její vůli, vykonal pohlavní styk. Poté jí vyhrožoval a po několika dnech se (neúspěšně) domáhal dalšího vstupu do bytu poškozené.
11. Nalézací soud provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro posouzení věci tak, jak je popsána ve skutkové větě. Neprovedl-li jiné důkazy s věcí nesouvisející (výslech osob, s nimiž poškozená komunikovala před šetřeným jednáním, výslech rodinných příslušníků poškozené ani ke stěžovatelem tvrzenému abúzu poškozené), nejde o porušení základních práv stěžovatele. Jde-li o návrh v odvolání na provedení revizního znaleckého posudku k osobě poškozené, odvolací soud srozumitelně popsal, proč tomuto návrhu nevyhověl a důkaz neprovedl (viz bod 9 rozsudku odvolacího soudu i bod 25 usnesení Nejvyššího soudu). Jde-li o stěžovatelem zmiňovaný znalecký posudek, je ze spisu patrné, že nalézací soud znalecký posudek z oboru psychiatrie sexuologie a psychologie se souhlasem účastníků řízení (č. l. 558 druhý odstavec) přečetl (č. l. 289-318). V něm bylo deklarováno, že sexuální chování stěžovatele je standardní, není přítomná žádná sexuální ani psychiatrická porucha. Ke změnám nevedlo ani užívání drog stěžovatelem, jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti byly adekvátně zachované, ("v konfliktních a stresových situacích jedná impulsivně" ... v partnerském vztahu je patrně neschopen řešit konfliktní situace" - č. l. 316). Z protokolu z hlavního líčení je dále patrné, že účastníci řízení neměli další návrhy na dokazování (č. l. 559 třetí odstavec).
12. Za opomenutí důkazů se považují situace, v nichž byl procesní stranou uplatněn konkrétní důkazní návrh, přičemž provedení takto navrženého důkazu bylo soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnuto, eventuálně jím byl tento návrh zcela opomenut nebo situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru. Stěžovatel byl řádně zastoupen (v řízení před nalézacím a odvolacím soudem jej zastupoval jiný advokát než v řízení o dovolání a o ústavní stížnosti) a měl-li za to, že je na místě provedení dalších důkazů (viz návrh na revizní posudek), nebyla mu taková možnost upřena. Neučinil-li tak, lze takový postup chápat za jím zvolený způsob vedení obhajoby, nikoli za opomenutí při provádění důkazů.
13. V souvislosti se situací, ve které stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím obecných soudů, respektive se způsobem, jakým provedené důkazy vyhodnotily, připomíná Ústavní soud, že je zásadně věcí obecných soudů, aby posoudily, které důkazy ke svému rozhodnutí potřebují, a které nikoliv. Obecné soudy se zejména zabývaly věrohodností tvrzení poškozené a stěžovatele, kdy věrohodnost poškozené byla dokazováním potvrzena, naopak tvrzené nepravdy stěžovatele (viz např. bod 10 rozsudku odvolacího soudu či bod 20 a násl. usnesení Nejvyššího soudu) byly v řízení vyvráceny. Obecné soudy tedy nevycházely jen z jednoho důkazu, ale z jejich komplexu, který umožnil vyslovit závěr o vině stěžovatele (viz též nález sp. zn. II. ÚS 3044/22). V řízení přitom nevyvstaly pochybnosti, pro které by mělo být uplatněno pravidlo in dubio pro reo vyplývající z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu). Podle tohoto pravidla není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností (jsou-li přítomny neodstranitelné důvodné pochybnosti), musí být rozhodnuto ve prospěch obviněného (například nález sp. zn. IV. ÚS 2718/21). Toto pravidlo lze však aplikovat pouze tehdy, existují-li reálně takové pochybnosti, z nichž objektivní pozorovatel nemůže ani jednu vyloučit; nepostačuje pochybnost vnímaná subjektivně účastníkem řízení nebo jím tvrzená alternativní verze skutkového děje, jako v projednávané věci. Jak je přitom ze spisu nalézacího soudu patrné, argumentace stěžovatele je založena právě na alternativním popisu šetřeného jednání a rovněž důvodech, které měly poškozenou znevěrohodnit a vysvětlit motivaci pro "její verzi".
14. Poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti i v opravných prostředcích, že Ministerstvo spravedlnosti poškozené vyplatilo částku 50 000 Kč, konstatuje Ústavní soud, že ústavní stížnost směřuje výhradně proti postupu a rozhodnutím obecných soudů, které však o vyplacení náhrady nerozhodovaly.
15. Právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) i právo na spravedlivý proces (čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy) zaručují, že nezávislé a nestranné soudy budou v řízení rozhodovat podle předem stanovených pravidel. Nezaručují a ani zaručit nemohou, že rozhodnou podle očekávání účastníka řízení. Skutečnost, že z provedených důkazů vyvodily jiné právní závěry, než jaké předkládal stěžovatel, není porušením těchto práv. Nejde ani o porušení práva na osobní svobodu (čl. 8 odst. 1 Listiny), neboť toto právo může být omezeno z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2, čl. 39 Listiny), tedy podle trestního zákoníku a trestního řádu.
16. Stěžovatel předkládá alternativní verzi šetřeného jednání, neuvedl však žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a dostatečně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkových podstat trestných činů. Obecné soudy přitom postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
17. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu