III. ÚS 3925/12

Odůvodnění

I. Návrhem doručeným dne 12. 10. 2012 se L. Š. (dále jen "žalobce" případně "stěžovatel") domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení o zaplacení částky 117 896,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. II. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů vyplývají následující skutečnosti. Dne 10. 9. 2009 Okresní soud v Jihlavě (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu, aby žalované obchodní společnosti ALK dopravní s. r. o. byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 117 896,- Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Dne 17. 5. 2011 Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 10. 9. 2009 ve výrocích I a III potvrdil (výrok I), ve výroku II změnil tak, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení ve výši 36 420,- Kč ve stanovené lhůtě k rukám advokátky (výrok II), a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že zavázal žalobce nahradit žalované částku 35 578,- Kč ve stanovené lhůtě k rukám advokátky (výrok III). Dne 19. 7. 2012 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 17. 5. 2011 odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II). III.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva dle čl. 36 dost. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to nesprávným postupem při dokazování, neboť nebyl připuštěn jím navrhovaný důkaz znaleckým posouzením průběhu dopravní nehody, a to za stavu, kdy provedené znalecké důkazy nebyly jednoznačné a znalci se ve svých závěrech rozcházeli do té míry, že znalec Ing. Glier své původní závěry v dodatku k posudku zásadním způsobem změnil.

Stěžovatel uvedl, že obecné soudy se s jeho důkazní iniciativou náležitě nevypořádaly a důvody odmítnutí navržených důkazů náležitě nezdůvodnily. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými a právními závěry nalézacího soudu, doplnění okazování považoval za nadbytečné a neekonomické, a to i za situace, kdy stěžovatel z vlastní iniciativy zajistil revizní znalecký posudek znalce Ing. Miloše Málka. Posouzení odborné otázky tak bylo opřeno o závěry doplňku znaleckého posudku diametrálně se lišící od závěrů původního znaleckého posudku téhož znalce.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218), a tam citovaná rozhodnutí]. Obecné soudy však disponují jistou mírou uvážení, pokud jde o přijatelnost důkazů předložených stranami sporu. Zejména mohou zamítnout důkazy, které nejsou pro vedené řízení relevantní nebo které vedou k prokázání skutečnosti, jejichž existence nemá vazbu na předmět sporu, v jehož rámci jsou předloženy. Své rozhodnutí však musí dostatečně odůvodnit.

Námitky vůči postupu nalézacího soudu při dokazování, který dle stěžovatele neprovedl některé jím navrhované důkazy a svůj postup řádně nezdůvodnil, stěžovatel řádně uplatnil již v odvolání, v němž poukázal na původně shodné závěry znalce z přestupkového řízení Ing. Šlosárka a znalce ustanoveného nalézacím soudem Ing. Gliera, které však následně byly znalcem Ing. Glierem přehodnoceny v doplňku k jeho původnímu znaleckému posudku. Podle názoru stěžovatele tak bylo nezbytné v zájmu správného a úplného zjištění skutkového stavu věci provést další dokazování znaleckým posudkem. Nalézací soud jeho návrhu nevyhověl, a proto zajistil sám vyhotovení dalšího znaleckého posudku Ing. Málkem, který předložil v průběhu odvolacího řízení. Odvolací soud dokazování doplnil opětovným výslechem znalce Ing. Gliera a konstatoval, že závěry jeho doplněného znaleckého posudku jsou zcela jednoznačné a o jejich správnosti a objektivitě nemá důvod pochybovat, zejména za situace, kdy znalec zcela přesvědčivě a srozumitelně i v průběhu odvolacího řízení vysvětlil, z jakých důvodů se liší jeho závěry obsažené v doplňku ke znaleckému posudku od závěrů vyslovených v posudku. Z důkazů ve věci provedených vyplývají skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti stěžovatelova tvrzeného nároku zcela nepochybně a v dostačujícím rozsahu, takže i podle názoru odvolacího soudu by bylo nadbytečné provádět ve věci další důkazy. Skutečnost, že závěry znalce se neztotožňují s představami stěžovatele, neodůvodňuje nutnost provádět ve věci důkazy další. Požadavek na provedení revizního znaleckého posudku je neopodstatněný, neboť znalci nepracovali se stejnými dohledovými podmínkami; nedospěli tedy za stejných podmínek k odlišným závěrům. Provedení revizního znaleckého posudku by pouze vedlo k neúměrnému prodlužování řízení a jeho zatěžování dalšími náklady, které by ve svém důsledku nesli sami účastníci, což je v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Těmto závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního hlediska ničeho vytknout. Z uvedených důvodů Ústavní soud shledal tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 resp. hlavy páté Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy nesprávným postupem při dokazování zjevně neopodstatněným, neboť obecné soudy v průběhu dokazování postupovaly ústavně souladně a svůj postup ve svých rozhodnutích dostatečně odůvodnily. K případnému nesouhlasu stěžovatele s právním posouzením jeho věci Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace zákona obecnými soudy je omezená, a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93, N 5/1 SbNU 41 (45-46)]; jeho rolí je (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, k čemuž v případě stěžovatele zjevně nedošlo; navíc skutkovými nebo právními omyly obecných soudů, pokud by byly shledány, by se Ústavní soud mohl zabývat toliko v případě, pokud by jimi bylo současně zasaženo do některého ze základních práv nebo svobod; takový zásah však v pojednávaném případě neshledal. Ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu ze dne 19. 7. 2012 ústavní stížnost neobsahovala žádné konkrétní výhrady. Po celkovém posouzení spravedlivostí řízení před nalézacím, odvolacím a dovolacím soudem Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem napadená rozhodnutí v tomto směru nezakládají pochybnosti, jež by mohly kasační nález Ústavního soudu odůvodnit a že ani v žádném jiném aspektu nelze v těchto rozhodnutích shledat protiústavnost.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu