Ústavní soud rozhodl dne 2. března 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené JUDr. Juditou Kodlovou, advokátkou v Praze 1, Na Perštýně 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2005, sp. zn. 30 Co 619/2004, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Včas podanou ústavní stížností, která i jinak splňovala formální podmínky zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), napadla stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2005 (30 Co 619/2004-56) a tvrdila, že jím a v řízení jemu předcházejícím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2005 (30 Co 619/2004-56) byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. září 2004 (20 C 195/2003-24) tak, že stěžovatelka, která vystupovala v procesním postavení žalované v řízení před obecnými soudy, je povinna zaplatit žalobci (Hlavní město Praha) částku 11 034,- Kč s přísl. Co do částky 541,- Kč byl rozsudek soudu I. stupně potvrzen. Označeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byla původně žaloba žalobce na zaplacení částky 11 575,- Kč s přísl. v celém rozsahu zamítnuta. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí - stručně shrnuto - že odvolací soud zasáhl do jejích procesních práv. Stěžovatelce byla odepřena možnost jednat a dokazovat před soudem I. stupně. Ust. § 213 o. s. ř. sice umožňuje odvolacímu soudu opakovat či doplňovat dokazování, nejde-li o rozsáhlejší dokazování a lze-li je provést bez průtahů. To však nelze tehdy, pokud by došlo k nahrazení soudu I. stupně a ke zbavení účastníka možnosti domáhat se přezkoumání skutkových a právních závěrů (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. září 2003 - Odo 365/2003). Stěžovatelka proto navrhla zrušit napadený rozsudek Městského soudu v Praze, jak je vpředu označen. Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 20 C 195/2003 a po jeho prostudování, s přihlédnutím k obsahu ústavní stížnosti, konstatuje, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná.
Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995). Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v daném případě shledány nebyly. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 20 C 195/2003 se podává, že na jednání, konaném dne 16. září 2004, žádný z účastníků návrhy na doplnění dokazování nevznesl a na tomto jednání byl vynesen rozsudek soudu I. stupně (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. září 2004 - 20 C 195/2003-24). Soud I. stupně dospěl k závěru, že žaloba žalobce na zaplacení částky 11 575,- Kč s přísl., jako nezaplaceného vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu č. 12 v domě č. p. [č.p.] v ul. Pejevové v Praze 4 stěžovatelkou za období ledna až srpna 1999, není důvodná. V odvolacím řízení žalobce svou žalobu doplnil. Rovněž ale uvedl, že jeho nárok je doložen již předloženými listinami, které byly k důkazu čteny v řízení před soudem I. stupně. Při ústním jednání dne 8. března 2005 bylo toto doplnění stěžovatelce předáno, byl jí dán časový prostor k jeho prostudování a současně byla vyzvána k doplnění dokazování. Na jednání, konaném dne 12. dubna 2005, byla stěžovatelka podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzvána, aby označila důkazy k prokázání tvrzení o tom, že částka 14 265,- Kč, zahrnutá do vyúčtování za rok 2000, byla zahrnuta také do vyúčtování za rok 1999. Dále k prokázání jejího tvrzení, že vyúčtování za předchozí období bylo provedeno a že protokol o odečtu ze dne 8. ledna 1999 není skutečným protokolem o odečtu. V reakci na to stěžovatelka odvolacímu soudu sdělila, že jiné důkazy, než které již soudu předložila, k dispozici nemá a nenavrhuje. Odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozsudku konstatoval, že shledal odvolání žalobce v převážné části důvodné. V této souvislosti konstatoval, že soud I. stupně sice provedl účastníky navržené důkazy, avšak jeho závěry, vyplývající z předložených listin, nebyly zcela přesné. Odlišný právní závěr odvolacího soudu vyplývá především z jiného hodnocení stejných dokladů, většinou listinných, nelze proto přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že by odvolací soud provedl rozsáhlejší dokazování. Podle názoru Ústavního soudu postupoval odvolací soud zcela v souladu s § 213 o. s. ř. Ústavní soud rovněž nezjistil, že by právní závěry odvolacího soudu byly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. se skutkovými zjištěními, která z těchto důkazů vyplývají.
Za tohoto stavu věci, jak byl shrnut, Ústavní soud neshledal porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv (svobod) stěžovatelky; ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná, když její zjevná neopodstatněnost je dána jak povahou tvrzení ústavní stížnosti, tak i ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno.
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2006
Jan Musil předseda senátu