III. ÚS 469/99

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 2, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka pravomocné a doručené rozhodnutí Krajského soudu v Brně (rozsudek ze dne 22. června 1999 - 29 Ca 69/97-37) a tvrdila, že tímto rozhodnutím porušil obecný soud jako orgán veřejné moci její ústavně zaručená práva plynoucí z Listiny základních práv a svobod (čl. 11 a čl. 36 odst. 1,2), jakož i obdobná práva daná čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, případně čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě; podle tvrzení stěžovatelky k porušení označených práv došlo tím, že obecný soud rozhodující v režimu správního soudnictví zamítl její žalobu vůči správnímu rozhodnutí vydanému Magistrátem města Brna - odborem územního a stavebního řízení, jímž byla dodatečně povolena stavba hlavního plynovodu v trase, v napadeném rozhodnutí blíže popsané a označené. Aniž by svá tvrzení stran porušení ústavně zaručených práv blíže rozvedla, navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodnutí obecného soudu zrušil. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Důvody a námitkami ústavní stížnosti, ostatně ve své podstatě shodnými s těmi, které byly uplatněny v řízení před obecným soudem, brojí stěžovatelka proti zákonnosti správních rozhodnutí a obecnému soudu posléze vytýká, že svým rozhodnutím "jí odepřel spravedlivé projednání její věci", které, s ohledem na podrobně rozvedené rozhodovací důvody vyložené v odůvodnění rozhodnutí obecného soudu spíše než v ústavněprávních aspektech má svůj základ ve stěžovatelčině neúspěchu jak ve správním řízení, tak v řízení před obecným soudem. Jakkoli výhrady stěžovatelky jak vůči rozhodnutí správního orgánu, tak vůči rozhodnutí obecného soudu jsou podrobné, jsou zaměřeny výlučně jen vůči věcné správnosti či vůči legalitě ústavní stížnosti napadeného rozhodnutí, a již proto nesplňují podmínky ingerence Ústavního soudu do jurisdikce obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha, 1995), nehledě již ani k tomu, že pouhá (opakovaná) polemika s rozhodovacími důvody obecného soudu bez jakéhokoli vztahu k ústavním aspektům, z nichž by porušení ústavně zaručených práv mělo být vyvozeno, se z povahy těchto podmínek vymyká, a to tím spíše, jestliže odůvodnění rozhodnutí obecného soudu je z uvažovaných hledisek pečlivé a úplné a jako takové dotýká se všech námitek, které stěžovatelka v řízení před ním vznesla (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) a jimiž (opakovaně) odůvodňuje ústavní stížnost. Za této situace nezbývá než stěžovatelku odkázat na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, dle níž - stručně připomenuto - Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) stojící zcela mimo organizaci obecného soudnictví není ani v organizačním ani ve funkčním smyslu orgánem obecným soudům nadřízeným (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 294/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., vydání 1., č. 63, Praha 1996), a již proto - jak naznačeno již vpředu - jeho pravomoci vůči nim jsou omezeny zvláštními podmínkami, které však ve věci posuzované ústavní stížnosti dány nejsou a ostatně nejsou stěžovatelkou samotnou ani tvrzeny. Posuzovaná ústavní stížnost byla proto shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo bylo na ni poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 2. prosince 1999