Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. J., zastoupené Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem [adresa] směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. 11. 2019, č. j. 35 Co 190/2018-240, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se takto domáhá zrušení výše uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z připojených listin se podává, že usnesením ze dne 30. 1. 2018, č. j. 131 EX 514/15-171, Mgr. P. P., soudní exekutor, Exekutorský úřad Liberec, pověřený provedením exekuce rozdělením věci, směřující proti stěžovatelce jako povinné, mj. označil a ocenil nemovitosti, jichž se týkal exekuční prodej.
3. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, v němž toliko obecně uvedla, že se jí rozhodnutí exekutora jeví jako nespravedlivé. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") proto stěžovatelku vyzval podle ustanovení § 43 odst. 1 a § 209 o. s. ř. usnesením č. j. 35 Co 190/2018-225 ze dne 20. 11. 2018, aby odstranila vady odvolání, mj. aby doplnila rozsah, v němž rozhodnutí exekutora napadá. Současně stěžovatelku poučil, že má uvést, do kterého či kterých výroků se odvolává a uvedl, že nebude-li podání řádně doplněno, odvolací soud je odmítne.
4. Vzhledem k pochybnostem stran účinnosti doručování bylo shora uvedené usnesení krajského soudu č. j. 35 Co 190/2018-225 s výzvou k odstranění vad odvolání doručováno znovu, přičemž bylo stěžovatelkou přebráno dne 8. 11. 2019. Ve stanovené lhůtě a ani později však stěžovatelka na výzvu soudu nereagovala.
5. Krajský soud proto ústavní stížností napadeným usnesením dovolání odmítl pro neodstraněné vady, které bránily v pokračování odvolacího řízení ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 a § 211 o. s. ř.
6. Stěžovatelka toto rozhodnutí krajského soudu napadá ústavní stížností, v níž zejména tvrdí, že nemohla odvolání doplnit ze závažných zdravotních důvodů. Krajskému soudu vytýká, že nevzal v potaz skutečnost, že je zásadním způsobem omezena v pohybu a ve styku s vnějším světem. Namítá, že kvůli své hospitalizaci u sebe neměla potřebné podklady a nemohla se účinně bránit.
7. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že se jedná o návrh nepřípustný podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje.
8. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita. Jak bylo uvedeno, ta se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že je-li v určité procesní situaci k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) takové souběžné rozhodování nepřipouští.
9. Ústavní soud tedy vychází z toho, že stěžovatelka je před podáním věcně projednatelné ústavní stížnosti povinna uplatnit všechny procesní prostředky, které k ochraně jejích práv v daném případě zákon poskytuje. Podle ustanovení § 229 odst. 4 ve spojení s § 254 odst. 2 větou druhou o. s. ř. a § 52 odst. 1 exekučního řádu může účastník exekučního řízení napadnout žalobou pro zmatečnost mimo jiné i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. V souzené věci ústavní stížnost směřuje právě proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu, a to aniž by stěžovatelka doložila, že vyčerpala žalobu pro zmatečnost, a rozhodnutí o takové žalobě také napadla.
10. Vyčerpání žaloby pro zmatečnost je však před podáním ústavní stížnosti nezbytné [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.)] Ústavní soud takto postupoval v obdobných případech již v minulosti (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2711/18 ze dne 14. 11. 2018, usnesení sp. zn. IV. ÚS 794/18 ze dne 17. 4. 2018, usnesení sp. zn. II. ÚS 2026/17 ze dne 30. 10. 2017, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 2278/17 ze dne 18. 9. 2017).
11. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj podle ustanovení § 75 odst. 1 a § 43 odst. l písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítl, když stěžovatelka netvrdila (a ani zdejší soud sám neshledal) žádný důvod, který by mohl vést k závěru o přesahu jejích vlastních zájmů ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) cit. zákona, a tedy i k prominutí procesní podmínky vyčerpání všech prostředků k ochraně práva.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2020
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj